Daleko – a blízko... Něco je pro nás daleko, a něco velmi blízko! Když kdysi francouzský prezident vyhlásil, že – tehdejší – jaderné pokusy ve Francouzské Polynésii jsou naprosto bezpečné, vzkázal mu premiér Fidži, ať si je tedy odpálí na zahradě Elysejského paláce. Veškeré výbušniny, nejen ty jaderné, chceme mít daleko…
Komunisté už mnohokrát dokázali, že jsou mistři světa v umění vládnout proti vůli těch, kterým vládnou. V naší zemi to už naštěstí uplatňují jen sami vůči sobě... Šéf české komunistické strany Vojtěch Filip prohrává ve volbách, co může, a čelí sílícím výzvám členů partaje k odchodu, To nemohl ignorovat a oznámil, že na sjezdu dá svoji stranickou funkci k dispozici, ale...
Malý pokoj, dvě postele, dva stoly, třetí patro, rok 2012. Studentheim (kolej) Don Bosco, provozovaný kongregací salesiánů. V kdysi císařském městě na temném Dunaji. Semestrální studijní pobyt Erasmus. Rozhlížím se: kdo asi bude na té druhé posteli spát? Bude chrápat? Bude se učit do noci jako já? Bude mu vadit, že svítím? Ono pro někoho, kdo pochází ze čtyř sourozenců jako já, je jednoduché se přizpůsobit...
Záměr Lubomíra Zaorálka, že bude týdny jednat s Babišem a Hamáčkem o kompetencích Ministerstva zahraničních věcí a pak na ně buď nastoupí, anebo nenastoupí – takto jej oznámil včera dopoledne na čtyřicetiminutovém brífinku na dvoře Ministerstva kultury v projevu velmi emotivním, ale plném podstatných faktů (jak to už při Zaorálkových projevech bývá) – nevydržel ani celý jeden den. Andrej Babiš sice řekl, že se Zaorálkem bude jednat, ale evropské záležitosti zůstanou na dál na vládě, ne na ministerstvu. Ovšem vlastní odpovědí Andreje Babiše byl výsměch: Zaorálkův brífink zhodnotil jako vynikající herecký výkon, přirovnal jej k monologu Hamleta a vyslovil politický názor, že jím Zaorálek ukázal, jak blízko má k rezortu kultury…
Prožili jsme krásné Velikonoce!
Od středy do neděle jsme se s manželkou, částí dětí i vnoučat účastnili bohoslužeb v sousední Jesenici u Rakovníka a od čtvrtka do neděle v naší farnosti Petrovice u Rakovníka..Byly to krásné, tiché a vlastně rodinné obřady (nikdy nás nebylo více než deset).
Takový plápolající plamínek víry v srdci veskrze zpohanštělého rakovnického venkova.
Těch deset, to byla v podstatě mobilní polovina naší farnosti.
Všichni přítomní, vyjma členů naší rodiny a jedné vrstevnice, o dost starší, než jsem já.
ČSSD je nepochybně strana v posledním tažení. Musím se přiznat, že mě překvapilo, že byla vůbec schopna zorganizovat on line celostátní sjezd. Kolik jsme měli u nás od obnovy demokracie stran, které, ač si zažily účast ve vládě nebo aspoň výraznou přítomnost v parlamentu, nakonec zmizely: Občanské hnutí (OH), Občanská demokratická aliance (ODA), republikáni Miroslava Sládka (SPR-RSČ), Unie svobody, národní socialisté a Vavřinec Bodenlos, Demokratická unie a Alena Hromádková, pohledná Karolína Peak – honem, jak se ta její strana nakonec jmenovala? Nikdo už si na ně ani nevzpomene...
Končil jsem návštěvu rodiny, kde manželé zasvětili svůj život předání pokladu víry svým dětem. Řekl jsem: „Pomodlíme se, dám vám požehnání a jedu dál.“ Děti si stouply, otočily se ke kříži, sepjaly ruce a modlily se. Ne tak, jak to bývá v našich rodinách – oči v sloup, povzdechy: „Už zase?“.
