Dovolená je pro mě vždy obdobím, kdy nějak dopředu cítím, že budu na Boha trochu víc zapomínat než v běžném pracovním rytmu. O to více se modlím, aby mě Bůh v čase odpočívání vedl. Takže mě na každé dovolené čeká nějaké zajímavé setkání a většinou si s sebou přivezu v srdci někoho, za koho se pak i dlouhou dobu modlím...
Poslouchám český pořad Vatikánského rozhlasu. Je věnovaný především dvěma italským osobnostem, které jsou jak jen možno rozdílné. Marii Gorettiové, chudé a obyčejné dívence, která zemřela jedenáctiletá na následky zranění, jež utrpěla, když se bránila znásilnění; ještě před smrtí stačila odpustit svému vrahovi a vyslovit přání, aby se s ním sešla v nebi. A Enniu Morriconemu, hudebnímu skladateli, který zemřel dnes jedenadevadesátiletý na vrcholu slávy...
Je hezké slavit svatého Cyrila a svatého Metoděje. Ale jací jsme my sami věrozvěsti? Jací jsme evangelizátoři? Velmi mě ovlivnilo slovo jednoho pastora, které jsem slyšel už před mnoha lety: „Evangelizace je způsob života; evangelizovat nemůžeme jednu dvě hodiny týdně, tak jako chodíme na tenis...“ Evangelizovat znamená být veřejný křesťan...
V křesťanském prostředí jsou velmi časté negativní názory na Pirátskou stranu. Toto je moje kopí zlomené za piráty. Piráti jsou mladí a jistě v lecčems podléhají silným negativním módním trendům – ale nejsou v tom vlastně horší než jiné strany. Jsou však upřímní. Mají opravdovou vůli sloužit společnosti, tak silnou, jak jsem to ani nezahlédl u nikoho jiného. Myslím, že pro české piráty platí Goethovo „ať mošt sebebláznivěji se chová, přec bude vínem naposled“...
Zdá se, že rasismus je jedno z témat letošního roku… Překvapuje mě, jak živá je mezi mými českými spoluobčany debata o černoších; dostal jsem k tomu z různých stran množství velmi ošklivých textů. Běžná komunikační strategie je taková: řekne se „Já nejsem žádný rasista, ale“– a pak následuje tvrdě rasistický výrok...
Když uvidím baner s tváří Milady Horákové a nápisem ZAVRAŽDĚNA KOMUNISTY – má první reakce je, že se leknu: Tohle se přece nesmí, komunisti se budou mstít! Tak mne ovlivnily roky prožité pod vládou KSČ...
Pokud jde o historii, myslím, že všechny národy žijí ve lži – někdo víc, někdo míň a někdo docela. Snad jen s výjimkou Německa, které nezavírá oči před svou strašlivou minulostí, a dokonce vyhledává ve svých dějinách další, dosud nezdůrazňovaná temná místa, aby je šéfka vlády mohla oficiálně odsoudit a omluvit se. Jinak se všechny národy tváří, že byly lepší, než byly, a učí tak i děti; zločiny, ale i trapné prohry ve svých dějinách se snaží ignorovat. Případně z nich obviňovat někoho jiného...
