Mám takovouto představu: hory, vysoko na horách, až na úpatí vrcholků pokrytých lesy, košáry s dřevěnými ploty – a v nich ne ovce, ale smečky neklidných, hrozivě vyjících vlků. A představuji si, že právě do těch ohrad někdo vypustí ovce; kolik to je úzkostí, kolik strachu každý den; kolik úhybných manévrů, jaký život, aby na sebe člověk příliš neupozornil, ale úplně schovat se nemůže, přece se musí taky někdy napást a vlci hlídají tu nejlepší trávu...
Když jeskyňky deklarovaly vůči Smolíčkovi nevinnou výzvu, že si chtějí jen ohřát prstíčky (kdo by odmítl trochu tepla promrzlým ženám!), bylo by třeba určité zkušenosti, kterou ještě pacholíček neměl, aby se poznalo, že jejich skutečným cílem je cosi jiného. Když je Smolíček pustil dovnitř, prstíčky si, pravda, taky ohřály, ale hlavně ho unesly a –
Kdysi se mi dostala do ruky starší kniha – životopis Panny Marie od českého duchovního spisovatele, už si nevzpomenu na jeho jméno ani na název díla. Ale snad je tak dobře: nevím, jak by na mne kniha působila dnes, kdybych se k ní vracel. Nevím, jestli dojem z knihy, který mi zůstal v duši, je správný: často se mi totiž stává, že něco, co si pamatuji, se mi pod vlivem dalších myšlenek a zážitků v paměti mění, a třeba až k k nepoznání...
Jsme skupina mladých křesťanů z farnosti na Jablunkovsku, která vytváří aktivity na podporu tradiční rodiny, kterou tvoří muž, žena a dítě, a na podporu manželství. Není nám lhostejná budoucnost, a proto s vědomím, že má dojít k ratifikaci tzv. Istanbulské úmluvy, aktivně se zapojujeme v boji proti ratifikaci této úmluvy...
Dva mladí Rusové vyrazili do Anglie, protože obdivují anglickou gotiku. Sami, bez partnerek. Taková pánská jízda za ostrovní gotikou, řeklo by se. Jsou docela bohatí, jelikož letenka z Moskvy do Londýna pro ně moc neznamená: navštívili, podle vlastních slov, jen jedinou gotickou památku. A hned zas letěli zpět. Jejich cílem byla katedrála v Salisbury. Muž s tupou vojáckou tváří recitoval zpaměti číslo, kolik metrů měří věž katedrály – evidentně znalec!
Svérázná teoložka posuzovala „nezdravý vztah k sexualitě v katolické církvi“ a znectila památku dívky, chránící svou čest, nejapnými úvahami o jejím „možná sexuálně přitažlivém“ černém oblečení a podobnými nesmysly. Provokativní otázkou, jaký signál vysílá blahořečení Anny Kolesárové těm, kdo přežili sexuální násilí katolických duchovních, pak poskytla redaktorka paní Šipce opět velkou příležitost k jejím nespravedlivě diskreditujícím a výsměšným výrokům vůči katolické církvi...
Pro mnoho z nás je oceán pedofilních zločinů spáchaných katolickými duchovními v uplynulých desetiletích, páchaných nadto jako v nějaké ďábelské koordinaci v nejrůznějších zemích kolem dokola celého světa (a stále vyplouvají na povrch nové a nové případy) cosi nepředstavitelného a nepochopitelného; nerozumíme tomu, jak se něco takového vůbec může stát, natož v církvi, natož ze strany kněží, natož v takto šíleném rozsahu. Jak se s tím vyrovnat?
