Aktuálně

Pětatřicet let. Třetina století, necelé dvě generace. Přesně tolik času stačilo, aby se z dvoutřetinové většiny, která v roce 1983 schválila ústavní dodatek stavící ochranu života nenarozeného dítěte na roveň ochrany života matky, stala stejná většina zmíněný dodatek odmítající. Cesta k legalizaci interrupcí v Irské republice je otevřena. Podle průzkumů se proti změně dodatku postavili jen voliči starší 65 let. A to v poměru 60 ku 40 procentům. Mladí voliči do 25 let hlasovali pro zrušení ústavního dodatku poměrem devět ku jedné...

Dnes slavíme v latinské církvi slavnost Nejsvětějšího Srdce Páně. Předmětem úcty je jednak symbol, ve kterém ctíme nesmírnou Ježíšovu lásku k nám, hříšným lidem, se kterou za nás zemřel bolestnou a potupnou smrtí, aby nás zachránil a vysvobodil a splatil náš dluh lásce Boha Otce – ale ctíme i konkrétní tělesný orgán, srdeční sval člověka, který žil před dvěma tisíci lety v Palestině a byl, jak věříme, současně člověk a Bůh... 

Tatínek nesl klučinu v náručí, maminka tlačila kočárek. Mladí lidé kolem dvacítky. Krásný pár. Přitom stačilo málo, a tahle idyla by se prostě nekonala. Začalo to totiž hodně špatně. O letní noci, v ústraní za místní sokolovnou. Muzika, spousta dobrého pití. Znali se jen od vidění. Tak nějak našel svůj počátek malý Emílek... To děvče bylo mlaďoučké a trochu prostoduché. Takže nafouklé břicho vyhodnotil pan doktor až v šestnáctém týdnu. Emílek byl už tak starý, že se ho legálně zbavit nedalo. Následovalo zděšení a pláč až na pokraj zoufalství. „Ani to nezkoušej říct,“ křičel na vnuka praděd. „V naší rodině se eště nenašel chlap, kterej by se vo vlastního kluka nepostaral!“ Děda z té druhé strany si ztěžka sedl ke stolu: „Tak to abych z té bývalé kotelny začal stavět pokojíček...“

Vážený pane řediteli! Proč potlačujete svobodu uměleckého projevu? To, co předvedli 26. května 2018 na scéně Divadla Husa na provázku aktivisté z hnutí Slušní lidé, bylo přece umění, svrchované umění! Divadlo je, jak jistě víte, jakákoliv akce, která se odehrává na jevišti a má určitou výpovědní hodnotu! A výpovědní hodnota divadelního vystoupení hnutí Slušní lidé byla – soudě podle ohlasu jejich uměleckého činu ve veřejnosti – daleko větší než hodnota vystoupení onoho těžkopádného souboru ze Slovinska! Že Slušní lidé nevytvořili žádné vlastní dílo, ale jen kazili uměleckou práci někoho jiného? Tak absurdní argument přece nepoužijete, to byste shodil sám sebe!

Odpůrci toho divadelního představení prý mohou protestovat – ale slušně a bez násilí, zaznělo. Jenomže když protestují slušně, mainstream je ignoruje. Zelný trh v Brně je dost velké náměstí: v sobotu 26. května se tam pohodlně vešly dvě řádně ohlášené demonstrace – a rušily se jen zčásti, totiž na té méně hlučné byla slyšet i slova z té hlučnější. Ta hlučnější se konala nahoře, u Divadla Husa na provázku a u barokního sousoší Nejsvětější Trojice, druhá dole u budovy bývalé Cyrilometodějské záložny, později Právnické fakulty, nyní hotelu Grandezza...

Byl jsem osloven pořadatelem tohoto veřejného shromáždění panem Rozkem, abych k Vám pronesl několik slov. Přemýšlel jsem o tom, zda mám promluvit, bude-li někoho zajímat, co si o celé věci, kdy je znásilňována morálka i zákon, myslí obyčejný člověk jako já. Jmenuji se Marek Venuta a se ženou vychováváme čtyři děti. Když jsem se v médiích dočetl, co se v Brně chystá, byl jsem šokován, rozezlen a nakonec mi bylo smutno, kam že se vlastně ubírá naše kultura. Připadá mi, že pokud umělec nemá co nabídnout, nemá, co by sdělil svému okolí, snaží se šokovat...