Evangelium při žehnání ratolestí
Když se Ježíš a jeho učedníci přiblížili k Jeruzalému a přišli k Betfage u Olivové hory, poslal dva učedníky napřed a řekl jim: „Jděte do té vesnice, která je před vámi, a hned naleznete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně. A kdyby vám někdo něco namítal, řekněte: Pán je potřebuje a hned je pošle nazpátek.“ To se stalo, aby se splnilo, co bylo řečeno ústy proroka: Řekněte siónské dceři: Hle, tvůj král k tobě přichází pokorný, sedí na oslu, na oslátku, mláděti soumara. Učedníci šli a udělali, jak jim to Ježíš nařídil. Přivedli oslici a oslátko, prostřeli na oslátko své pláště a on se na pláště posadil. Veliké množství lidu pak prostřelo své pláště na cestu, jiní sekali ze stromů ratolesti a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“ Jakmile vjel do Jeruzaléma, vzrušení zachvátilo celé město a lidé se ptali: „Kdo je to?“ Ze zástupu jim odpovídali: „To je ten prorok, Ježíš z galilejského Nazareta. (Mat 21, 1–11)

Slova vstupní modlitby dnešní mše svaté nás vedou k přemýšlení nad zprávou o umučení Pána Ježíše od svatého Matouše: Všemohoucí, věčný Bože, tys nám poslal svého Syna; stal se člověkem, ponížil se a byl poslušný až k smrti kříže. Dej, ať také my za všech okolností konáme tvou vůli, abychom tvého Syna následovali a měli účast na jeho vzkříšení. 
Včera jsme prožívali ve věznici, kde sloužím jako kaplan, čtyři hodiny postní duchovní obnovy. V tom čase zaznělo mnoho slov – duchovního rozjímání, společných modliteb, svědectví jednoho člověka – bývalého vězně o tom, jak silně zasáhlo Ježíšovo slovo do jeho života a celý ho změnilo.  
Hned na začátku zazněla tato slova: „Co může dát člověk Bohu? – Snahu a vytrvalost.“ O co se máme snažit? K tomu nás vedou slova výše uvedené modlitby.
Na prvním místě o poznání Pána Ježíše – uvědomění si toho, že ten, skrze kterého je všechno stvořeno; ten, skrze něhož, s ním a v něm je všechna Boží moc a sláva; „ten, kterému je dána všechna moc na nebi a na zemi“ – se stal člověkem, ponížil se a byl – a stále je – poslušný až k smrti kříže. 
Na druhém místě – prosíme, ať za všech okolností konáme Boží vůli. Proč? Abychom Pána Ježíše následovali a tím dosáhli vzkříšení k věčné radosti.  
A v tom se má projevit ona naše snaha a vytrvalost.
V přípravě na pohřeb tatínka mé manželky přemýšlím nad těmito slovy – otcova věrnost Otci. Na začátku dnešních pašijí jsme slyšeli o tom, jakou zkouškou věrnosti prošli Ježíšovi nejbližší – apoštolové. Jidáš zradil – apoštol Pavel nás v jednom listě varuje: „Kořenem všeho zla je láska k penězům.“ Současné války jsou toho naprosto jasným důkazem. Jaký je můj osobní vztah, co bych byl ochoten udělat kvůli penězům?
Další překážkou v našem osobním vztahu k Bohu je strach. Pán Ježíš říká všem: všichni utečete. Petr se vytahuje – i kdyby všichni, tak já ne. Petře – než kohout zakokrhá – třikrát mě zapřeš. Bratři a sestry – tak jako byli ve chvílích zkoušky slabí apoštolové, tak jsme slabí i my.
Proto je dobré a moudré svěřit svou snahu, vytrvalost a věrnost do Božích rukou slovy svatého Františka z Assisi (kancionál č. 928): „Učiň mě, Pane, nástrojem, ať zářím, ať zářím tvým pokojem. Kde dusí nenávist, ať lásku vnáším, kde tiskne bezpráví, ať křivdy snáším, ať smírem spojuji, kde dělí hádky, ať pravdou přemáhám omyl a zmatky. Ať vírou postavím hráz pochybnostem, ať propast zoufalství překlenu mostem, kde vládne temnota, ať světlo křesám, se všemi smutnými ať v tobě plesám. Požehnej, Pane můj, mé snaze přímé: víc než být potěšen, chci těšit jiné, víc než být pochopen, druhé chci chápat, víc než být milován, chci lásku dávat. Kdo dává, dostává, mnohem víc přijme, kdo ztrácí, nalézá sebe i jiné, kdo bližním odpouští, sám milost pozná, ba ani smrt mu víc nebude hrozná.“
Všemohoucí Otče, děkujeme ti za vše, co nám dáváš. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů, svatého Františka a všech svatých prosíme, abys nás učinil svým nástrojem. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.