Slova svatého evangelia podle Jana
Lazarovy sestry poslaly k Ježíšovi se vzkazem: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“ Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska!“ Učedníci mu odpověděli: „Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat – a zas tam jdeš?“ Ježíš na to řekl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože mu svítí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo.“ Po těchto slovech ještě dodal: „Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil.“ Učedníci mu řekli: „Pane, jestliže spí, uzdraví se.“ Ježíš mluvil o jeho smrti, oni však mysleli, že mluví o skutečném usnutí. Ježíš jim tedy řekl otevřeně: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu. Tomáš, řečený Dvojče vyzval ostatní učedníky: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním.“ Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili v žalu nad bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii a potichu jí řekla: „Mistr je tu a volá tě.“ Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na to místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u nich v domě a těšili ji, že Marie rychle vstala a vyšla, šli za ní; myslili si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nebyl umřel.“ Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, byl v duchu hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: „Kam jste ho položili?“ Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíš zaplakal. Židé říkali: „Hle, jak ho miloval!“ Ale někteří z nich řekli: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“ Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Odstraňte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu namítla: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“ Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřilo. (Jan 11, 3–45)

Mnoho lidí jako důkaz své žádné víry v Boha uvádí to, že kdyby Bůh byl, tak by se to nebo ono zlé nestalo. Většinou mluví o zločinech druhých lidí nebo přírodních katastrofách. K tomu většinou dodávají, že když byli malí, tak do kostela chodili, modlili se, ministrovali a byli u prvního svatého přijímání. A i když to mnohdy nevysloví, tak je posluchači jasné, že víra je pro malé děti a nerozumné lidi. To vše je plodem osobní a společenské pýchy. A pýcha předchází pád. Stejně smýšleli i Ježíšovi současníci – jen svým omezeným rozumem.
O smrti Lazara Pán Ježíš říká: „To je nemoc k slávě Boží.“ A tak je to i s naším hříchem – hřích je smrt naší duše v případě smrtelného a nemoc naší duše v případě všedního hříchu. A duše je naše já, náš věčný život.
S kým se z dnešního evangelijního příběhu ztotožníme? S mrtvým, zapáchajícím, vzkříšeným Lazarem? S plačící, poslušnou Marií? S věřící, praktickou Martou? S váhavými, bojácnými učedníky? S odvážným Tomášem? Se soucitnými židy? S těmi, kdo díky zázraku vzkříšení mrtvého uvěřili?
Hřích je smrt, hřích je sebevražda, hříchem sami sebe pohřbíváme, hříchem se stáváme nemocným, mrtvým, zapáchajícím Lazarem. Můžeme se stát Lazarem uzdraveným, vzkříšeným k životu? Tím, jehož vzkříšení se stalo velkou radostí? Jehož vzkříšení se mnohé stalo zdrojem víry v Boha? „Můj Bože, věřím v Tebe, klaním se Ti, doufám v Tebe a miluji Tě. Prosím za odpuštění pro ty, kdo v Tebe nevěří, Tobě se neklanějí, v Tebe nedoufají a Tebe nemilují.“ Ano chce to dvě věci VÍRU A POKORU. Společně s Martou vyznat: „Věřím, že můj bratr vstane v poslední den. Věřím, že ty jsi Mesiáš, Vykupitel.“ A s velkou pokorou přijmout svátost smíření – svatou zpověď. Pro její dobré přijetí si připomeňme její průběh: 1. Prosba k Duchu Svatému. 2. Zpytování svědomí (například podle zpovědního zrcadla). 3. Lítost. 4. Předsevzetí. 5. Vyznání hříchů knězi ve svaté zpovědi. 6. Vykonání pokání, napravení škody.
Panno Maria, Matko hříšníků, oroduj za nás!