„On je to takový laskavý člověk, paní Pokorná. Vychází málokdy, ale když už se to stane, tak vždycky s úsměvem, úslužně zdraví, jde tak starodávně do předklonu a zvedne ten svůj slamáček,“ říkala Maruška Strnadová sousedce.

„A kolikpak mu vlastně je?“ zajímala se Lída Pokorná.

„Můj prostořeký vnuk Venda by řekl, že něco mezi třicítkou a smrtí. A já sama to líp trefit nedovedu.“

„To je zvláštní, takové rozmezí.“

„To máte pravdu. A zdravej, zdravej je jak řípa! K doktorovi nechodí, na nic si nestěžuje a schody nad náměstím vyběhne jak mladík. A přitom si nikdo v městečku nevzpomene, kdy se k nám vlastně přistěhoval. Jako by tu žil odjakživa!“

„Ale ještě divnější,“ pokračovala Maruška, „je, že takovej elegán nemá žádnou ženskou k sobě.“

„Nepovídejte!“

„Ale ano. Vy ste tady nová, takže to nemůžete vědět, ale už moje babička říkala, že byl jaktěživo sám.“

„Vaše babička? Snad maminka, ne? Kolik by mu muselo bejt?“ divila se Lída.

„No právě. A jsme zase u toho. Všichni, co to mohli vědět, už mezi náma nejsou!“

Lída Pokorná nevěřícně zavrtěla hlavou a zmizela za vrátky.

Posel, už zcela oblečený, nasadil slamák. Instrukce z hvězdné Domoviny obdržel před několika minutami.

„Chtějí hlášení. Další a další. Nekonečný proud. Mrtví král na Moravském poli, Karlovi nevydaření synové, bláto a krev u řeky Marny. Jména, jména, jména. Bitvy, nemoci, rození, smrt. Hemžení těch krátkověkých, křehkých, zchytralých a emocemi zmítaných bytůstek. Proč to všechno ty nahoře vlastně zajímá?“ Přistihl se, že začíná o lidech smýšlet jinak.

„Lidštím? Nebude to tak, že jim ti nade mnou závidí? Tu inspirativní nedokonalost v kontrastu s jejich studenou dokonalostí?“

„Lidštím,“ řekl si znovu. Přestávalo mu to vadit.

„Krásný den, paní Strnadová, to slunéčko nám krásně hřeje,“ řekl, když míjel sousedku. A tentokrát to poprvé myslel upřímně.