„Bratře Lve, já se ti musim k něčemu přiznat. Já mam syna,“ řekl bratr Juniper a netvářil se přitom ani trochu rozpačitě.

Lev, který zastupoval představeného Františka v jeho nepřítomnosti, se ztěžka opřel o stůl v provinciálově kanceláři. „Kdes k tomu přišel, chlape nešťastná?“ vysoukal ze sebe.

„Menuje se Vojtěch po bejvalym pražskym biskupovi a za tejden bude pokřtěnej. Myslel sem jako tady u nás, jestli to pude?“ pokračoval Juniper, jako by řešil zítřejší nákup.

To už bratr Lev nacházel ztracenou rovnováhu. „Nejenže to nepůjde, ale obávám se, že už tady nebudeš ani ty!“ Jeho hlas zesiloval. „A jak vůbec můžeš mluvit o jeho jménu, když ještě ani nebyl pokřtěný!“ To už burácel.

„Máš pravdu, bratře Lve. Ale to by musel těch šest let chodit bez ména, a to by bylo fakt divný. Každej by mu říkal, jak by chtěl, a kluk by z toho byl celej popletenej.“

Lev se posadil. Šest let! Roky si hřáli hada na prsou. A ani teď tu masku prosťáčka nesundá. „Však já tě vyzpovídám, ty kukačko!“ rozhodl se pevně. „A co maminka, pěkná je, což?“ zeptal se nápadně sladce.

„Inu, co bych řikal. Celá Matka Boží. Jak tam nad nim stála s rozpřaženejma rukama a něžnym pohledem,“ odpovídal ochotně Juniper. „A já cejtil, jak mi říká, vem ho k sobě, dyť je taky tvuj. Párkrát sem to už zažil, ale tohle bylo jiný, tam sem si byl docela jistej.“

„Panebože, ty jich máš víc?“ vydechl Lev.

„Jak řikam, ale v těch druhejch případech sem si nebyl ouplně jistej, ale tady je to tutovka! To sem věděl hned, jak sem to pocejtil.“

„Takže ty ses nechal od nějaké holky od Prašné brány obloudit, a když ti po letech přivedla plod tvé nezřízené vášně, ani jsi neprotestoval?“ zeptal se Lev.

„O tom, že by Matka Boži stála taky u Prašný brány nic nevim, ale nezřízenou vášeň, tu přiznávam. Dyž tam Vojta – promiň, že mu tak dopředu před křtem řikam – stál a klepal se jak ratlík, strčil sem ho pod hábit. Ten, co sem zdědil po bratru Bernardovi, je pěkně volnej, a mačkal ho jak Gery Cooper tu holku, co mu zachránila život v pravý poledne.“

„Junipere, jsi zatracený blázen,“ začal chápat Lev. „Tos nemohl toho chlapce odvést na nejbližší úřad, kde by se o něj postarali?“

„Tam sem náhodou šel, ale řekli mi, že kluk pude do děcáku. A vo tom sem slyšel spoustu nepěknýho od toho bezdomovce, co mu tajně nosím z jídelny… totiž, co mu z bratrské lásky přeji krásné ráno. A tak sem se zeptal, co kdyby měl kluk otce? A voni hned, že to je jiná, to by se moh starat táta. A tak sem si v tu chvíli vzpomněl, že mam vlastně syna,“ vychrlil ze sebe Juniper. Lev se rozhlédl po místnosti. V rohu, před křížem, stálo Františkovo skromné klekátko. Usmát se na Junipera nedokázal, ale propustil ho smířlivě a beze slova.

„Vojtěchu, já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého,“ pronášel bratr Lev slavnostně o následující neděli.

Juniper stál hrdě vedle Vojtěcha s křestní svící v ruce. Po pár týdnech se malého Vojtěcha ujali pěstouni, které našel bratr František.

„Ahoj, táto,“ řekl malý Vojta, když se s těžkým srdcem s klášterem loučil.

A bratři si všimli, že Juniperovi poprvé došla slova. Jenom oči, ty se mu podivně leskly.