Slova svatého evangelia podle Lukáše
Apoštolové prosili Pána: „Dej nám více víry!“ Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás. Když někdo z vás má služebníka, a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: 'Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: 'Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' Děkuje snad potom tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.'“ (Lk 17, 5–10)

„Dej nám více víry!“ – tak prosí apoštolové Pána Ježíše. Vědí, že jím ji dát může, dát ji chce a také jim ji dá. Jedno ze starých a stále platných pravidel naší křesťanské víry – a svým způsobem  každé víry – v plném znění zní: „Kdo věří, ten se modlí – kdo se modlí, ten věří.“ Z toho vyplývá, že ten, kdo se nemodlí, také nevěří. Modlitba je rozhovor člověka s Bohem a Boha s člověkem. Nejlepší je stav, když se člověk modlí – mluví s Bohem rád a často. Dnes se říkává: „Baví ho to.“ Ale kolik věřících modlitba baví nebo v ní nacházejí zálibu nebo dokonce  zábavu?  
V knize Katechismus duchovního života jsou tato slova o modlitbě: „...v dynamice duchovního života se za všechno draze platí, vše se s námahou dobývá, ale také prožívá v atmosféře lásky, krásy a pokoje. Modlit se je obtížné a vyčerpávající, protože modlitba je opravdu zápas s Bohem, skutečný boj. /…/ Je to však také chvíle velkého pokoje, spočinutí v synovské, důvěryplné odevzdanosti do rukou Božích. /…/ Modlitbu můžeme přirovnat k těžkému výstupu na horu, tvrdé a náročné přípravě atletů. Velké zkušenosti nám předávají světci, kteří nám dávají odvahu a sílu, abychom se po této cestě pustili. Ve skutečnosti jsme často tak přetíženi prací, činnostmi, naléhavými povinnostmi a starostmi všeho druhu, že nenacházíme a ani se nesnažíme hledat čas na modlitbu. K tomu je třeba připočítat naši slabost a obtíže v modlitbě...“   
Jak potom můžeme plnit hlavní příkaz „Miluj Boha nade všechno“ – doopravdy a celým srdcem? Co všechno nám brání ve spočinutí v Bohu? Věnovat čas modlitbě – uprostřed všeho co se nás snaží zotročit – znamená dát přednost Bohu. Je nutné udělat si prostor pro uvědomění si Boží stálé přítomnosti v našem životě. A to je jedna ze základních podmínek pro přijetí daru víry, po které společně s apoštoly a jejich nástupci biskupy Pána prosíme! Proto také moudrá a milující matka Církev ukládá modlitbu jako jednu ze základních povinností svým dětem!
Plníme tuto základní povinnost? A pokud ano, tak jak?
K této úvaze přivedly nedávné zážitky, které se staly podnětem ke zpytování svědomí v oblasti modlitby.
Učitel náboženství se ptá prvňáčka: „Modlíš se?“ – Odpovědí mu byla mírně pootevřená ústa a vyvalené oči – z toho kantor usoudil, že použil pro žáka cizí, nesrozumitelné slovo.
Kolik lidí v poslední době řeklo Božímu služebníkovi: „Modlete se za mě!“ V duchu si sluha Boží řekl: „A proč se nemodlíš ty sám?“ – Jeho ústa však řekla to, co se sluší a k patří jeho stavu: „Ano.“   
Správnou odpověď a výzvu nám dává Pán životem dnešních světců svaté Faustyny Kowalské, apoštolky Božího milosrdenství, a blahoslaveného Bartoloměje Longa, apoštola modlitby svatého růžence.  
Všemohoucí Otče, děkujeme za poklad víry a modlitby. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, svaté Faustyny Kowalské, blahoslaveného Bartoloměje Longa, andělů a všech svatých prosíme o dar víry pro nás a pro ty, které nám svěřuješ. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.