Slova svatého evangelia podle Lukáše:
Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno.“
Zeptali se ho: „Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?“ Odpověděl: „Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: ‚Já jsem to!‘ a ‚Ten čas je tady!‘ Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec.“
Potom jim řekl: „Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi. Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagogám na soud a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví.
Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci. Budete zrazováni i od vlastních rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro jméno mé ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Trpělivostí zachráníte svou duši.“ (Lk 21,5–19)
Každou neděli říkáme slova: „Věřím v jednoho Boha. Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného…“ Každou modlitbu svatého růžence, v které stručně rozjímáme ve spojeni s Matkou Boží Pannou Marií život Božího Syna začínáme slovy: „Věřím je jednoho Boha. Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země...“ Na začátku modlitby korunky k Božímu milosrdenství, kterou si tak toužebně přál Pán Ježíš, jsou opět tato slova: „Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země...“
Pán Ježíš se často obracel k svému Otci. Často odcházel od lidí, aby s ním mohl o samotě mluvit. Z tohoto setkání čerpal sílu pro splnění úkolu, který od Otce v Duchu Svatém přijal. V té nejtěžší chvíli, v které se rozhodovalo o našem věčném životě, volá otázku: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27, 46). Správná odpověď je úžasným způsobem znázorněna na hlavním oltáři na překrásném poutním místě v Mariazell. Otec se v této chvíli, sklání ke svému Synu, který splňuje Otcovu vůli, a láskyplně ho objímá. Přijímá jeho oběť, kterou přináší za naše hříchy. A toto se děje pří každé mši svaté na oltáři skrze osobu a slova kněze – našeho duchovního otce. Mnoho našich rodin je nemocných, některé zcela zničené. Jednou z hlavních příčin je malá nebo žádná přítomnost muže – otce. Je to podobné jako ve slovech dnešního evangelia – je to velké varování před tím, co dřív, nebo později přijde. Jsou tam dvě velmi silná povzbuzení – příležitost k svědectví a vytrvalosti v dobrém a ve službě. Vyprošujme si u OTCE svaté otce.
Svatý Martin je známý milosrdnými skutky, které jsou znázorněny na většině jeho obrazů. Méně známé je jeho úžasné duchovní otcovství – každý rok navštívil všechny farnosti své diecéze, stále byl se svými duchovními syny v klášteře, na který proměnil své biskupské sídlo.
Velmi silná slova o otcovství zazněla z úst biskupa Zdeňka Wasserbauera na konci pohřbu Dominika kardinála Duky: „Dominik každý rok se modlil u památníků zemřelých, jednou jsem ho doprovázel. U pomníku československých letců sloužících v Anglii se dotkl jména svého otce Františka Duky a z očí mu vytryskly slzy vděčnosti. Dovolte mi položit ruku na rakev a říct jménem nás všech: Děkuji, otče Dominiku.“
Modleme se o to, aby otcové – tělesní a duchovní – si vážili svého poslání, které dostali od Otce jako nesmírný dar, a s ním vše pro uskutečňování tohoto daru v rodinách i v církvi.
Všemohoucí Otče, děkujeme za naše otce v životě tělesném i duchovním. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů a všech svatých jim všem u Tebe vyprošujeme, aby byli otci podle tvé svaté vůle ke tvé slávě a spáse našich duší. Skrze Krista našeho Pána. Amen.