Slova svatého evangelia podle Jana:
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak (jak byl) – u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ – Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. – Samařská žena mu odpověděla: „Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a (věděla), kdo ti říká: Dej mi napít, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš (vědro), a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: Nemám muže; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: (Jen) v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno.“ Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, který s tebou mluvím.“ Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co jí chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, najez se!“ On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“ Ježíš jim řekl: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně. Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: Jiný rozsévá a jiný sklízí. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte (plody) jejich práce.“ Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“ Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“ (Jan 4, 5–42)

Dej mi napít – říká unavený a žíznivý Pán Ježíš ženě, s kterou by se vůbec – podle tehdejších pravidel – neměl bavit. Žádá vodu, která je podmínkou života na zemi. Hned nato jí nabízí Boží dar – Boží lásku, která je vodou věčného života. Za nepříliš dlouhý čas z úst zmučeného a ukřižovaného Krista – Mesiáše vytryskne jedno z jeho posledních slov před smrtí. Je to výkřik: „ŽÍZNÍM!“ Pravý Bůh a pravý člověk, Syn Otce v Duchu Svatém stále žízní – touží po lásce člověka. Člověka – kterému dokázal svou lásku tím, že za mě, hříšníka obětoval svůj život. Zemřel, a tím nás, každého z nás zachránil. Pro každého z nás platí Kristův povzdech – Kdybys znal Boží dar... Každý pohled na Pána ukřižovaného, každý pohled na kříž nám to říká. Stále stojím u dveří tvého srdce a klepu. Klíčem k pochopení a správné odpovědi na žízeň Boha po naší lásce je přijetí pravdy o našem hříchu, tak jako to bylo u Samaritánky.
Jaká je naše odpověď na tuto jeho lásku? Příklady k následování.
Otec Vojtěch Kodet se v knize Bůh své bitvy neprohrává (str. 157–158) sděluje se svou zkušeností z doby, kdy jako bohoslovec vodil na zbožný vandr mladé lidi – v době normalizace. Zkušenost odpovědi na Ježíšovo volání, klepání na srdce: dva dny stále pršelo, oblečení, spacáky, stany – vše bylo mokré. V jedné slovenské vesnici našel faru, představil se a požádal hospodyni o možnost přespat pod střechou stodoly a usušit si oblečení. Řekla, že takové místo nemají, ale že se zeptá pana faráře. Za chvíli se vrátila a řekla, že pan farář říká to samé. Posledním spojem dojeli na konečnou a zde opět zkusil zazvonit na faře. Otevřely se dveře a starší kněz mu říká: „Ty jsi Vojtěch Kodet?“ – „Jak to víte?“ – „Dnes mi volal tvůj spolužák a říkal, že jsi zde na výletě a možná budeš potřebovat pomoc.“ – „Ale nás je dvanáct.“ – „Tak pojďte všichni.“ Zůstali celý týden.
Otec Petr Karas – velký sportovec a fanoušek kopané – říkal, jak v postní době měli v semináři mimořádně povoleno sledovat důležitý zápas, na kterém mu záleželo. Po chvíli si uvědomil, že v postní době by měl dát Ježíšovi něco navíc. Opustil televizi a šel se modlit křížovou cestu. Vrátil se na posledních pět minut zápasu – o nic nepřišel, přemohl sám sebe a mnoho získal. 
Pro dnešního světce Jana z Boha se stal pramenem vody živé pobyt v blázinci 16. století, utrpení nemocných a slova svatého Jana z Avily. Na jejich základě začne nezištně sloužit nemocným, zakládá řeholní řád Milosrdných bratří. Dnes je patronem nemocnic, nemocných a těch, kteří jim pomáhají.  
Po vzoru Samaritánky – přijímejme od Pána Ježíše vodu živou – pravdu o našem hříchu, Boží slovo a eucharistii. Po jejím vzoru hlásejme radostnou zprávu, těm, kteří ho neznají.
Všemohoucí Otče, děkujeme ti za pravdu a lásku. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů, svatého Jana z Boha a všech svatých prosíme o přijetí do života našeho těch, které nám svěřuješ. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.