Slova svatého evangelia podle Lukáše
Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: „Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.' Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, buď milostiv mně hříšnému.' Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18, 9–14)
Každý člověk touží po spravedlnosti. Co to – mimo jiné – znamená? V dnešní vstupní modlitbě jsme ústy kněze prosili všemohoucího Boha o rozmnožení ctností, které jsme dostali v okamžiku přijetí svátosti křtu – víry, naděje a lásky. Proč? Abychom rostli v radostném plnění toho, co nám Pán Bůh přikazuje, a aby se na nás splnilo to, co nám Pán Bůh slibuje. Otázkou je, zda to víme. Zkoušel jsem po prázdninách děti v hodině náboženství z Desatera, které se naučili před prvním přijetí Pána Ježíše v eucharistii – před prázdninami. Většina z nich nevěděla vůbec nic. Kde je chyba? Když jde o život a zdraví našeho těla, tak děti (a dospělí) nejen znají, ale většina z nich plní vše, co je potřeba, aby vše bylo v pořádku. Aby naše tělo bylo zdravé a živé. Proč tak málo dbáme o svou nesmrtelnou duši? Je to mimo jiné proto, že často myslíme, mluvíme a jednáme nespravedlivě.
Dobře to vidíme na tom, co nám dnes říká Pán Ježíš v evangeliu. Velmi často věřící praktikují z dnešního příběhu to, co si myslí, že je spravedlivé – zůstanou stát v kostele vzadu. Jedna z marných věci, o které se mnozí kněží snaží, je přimět věřící, aby zaplnili lavice co nejblíž oltáře. Nikam se cpát nebudu, abych nedopadl jako ten nespravedlivý farizeus. Nejde o místo, ale především o stav našeho nitra, naší duše, našeho srdce. Na prvním místě jde o to, zda toužíme milovat Boha nade všechno. Zda toužíme být skutečně svatí, šťastní a spravedliví. U hrobu svatého Karla Acutise jsme si četli myšlenky, kterými se v životě řídil a které hlásal. Jedna z nich je, že každý člověk je originál a tím pádem má Bohem danou jedinečnou cestu k němu. Cestu víry, naděje a lásky. Základem všeho toho je pokora, která je základem spravedlnosti, po které toužíme. Farizeus chválí sám sebe, vyvyšuje se nad druhé lidi, u kterých vidí jen jejich hříchy. Celník prosí Boha o smilování.
Za několik dnů budeme – doufám, že s velkým užitkem – prožívat dva dny. Slavnost Všech svatých a vzpomínku na všechny věrné zemřelé. Jeden žák v hodině náboženství použil slovo svatoušek. Učitel se ho zeptal: „Kdo je svatoušek?“ Po chvilce přemýšlení, zvedl ruku a řekl: „Já.“ – „Jak se to pozná?“ – „Chodím do kostela.“ –„To, ale nestačí.“
K tomu, abychom patřili do této vybrané společnosti „svatoušků“, je potřeba něco přidat. Farizeus byl přesvědčen, že „svatoušek“ je, a Pánu Bohu to jen nahlásil a seznámil Ho a sebe se svou dokonalostí – spravedlností. Celník – hříšník – si nedovolil zvednout zrak od svých hříchů a prosil o odpuštění.
Situace z tohoto podobenství se uskutečnila na Golgotě. Jeden zločinec – hříšník se Pánu Ježíši posmívá, rouhá – druhý pokorně prosí: „Ježíši, vzpomeň si na mně ve svém království.“ A Pán Ježíš mu říká: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji!“ a pokorný, pravdivý zločinec se stává prvním „svatouškem“ na světě – svatým Dismasem. Připomínejme si často druhou základní pravdu naší víry: Bůh je nejvýš spravedlivý – a dělejme vše pro to, abychom i my byli spravedliví.
Všemohoucí Otče, děkujeme za tvé dary, zvlášť za dar pokory. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, přímluvu Panny Marie, andělů a svatých prosíme, abychom se skrze pokoru stávali spravedlivějšími a svatějšími, podle tvého přání a tvé svaté vůle. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.