Ve dnech 26. a 27. dubna jsem několik hodin sledoval (ze záznamu, ne osobně) debatu v Poslanecké sněmovně; viděl jsem (ve zpravodajství, také ne osobně) černé prapory, které zavlály na mnoha radnicích; a snažil jsem se pochopit, o co jde...Česká politika zajíždí do stále hlubšího bahna za nezájmu velké části dezorientovaných občanů. Kdepak! Aktivisté z milionu chvilek pro demokracii všechno neohlídají...
Největší síla na světě je lidská blbost, je to síla ještě větší než hřích, protože lidí, co nemyslí– tak mi to alespoň připadá – je o hodně víc než těch, kteří se dopouštějí vědomě těžkého hříchu; a potom: lidská blbost má většinou horší následky než hřích...
V listu Galaťanům vypočítává svatý Pavel devatero ovoce Ducha Svatého. Můžeme si je rozdělit do tří trojic: troje ovoce dostáváme jako dar z nebe: lásku, radost, pokoj; tři definují skutečně křesťanský způsob, jak se chováme k lidem: shovívavost, vlídnost a dobrota; a třetí trojice vlastností vypočítávaných svatým Pavlem už jde trochu pod kůži, klade na nás požadavek: věrnost, tichost a zdrženlivost...
Křesťanství nehýří barvitými, smyslově názornými popisy posmrtného ráje; o to je biblický příslib věčného života lákavější: člověk přece tuší, že pokud by něco mělo být gejzírem skutečného štěstí, muselo by to být něco zcela mimo možnosti tohoto světa...
„Vybrali tedy dva: Josefa, kterému se říkalo Barsabáš – příjmení měl Justus – a Matěje.“ (Skutky apoštolů 1, 23) Tuhle jsem slyšel k tomu místu soukromý výklad, jakousi lidovou exegezi, ale podle mě logickou a výstižnou: „Všimni si, jak je představují: napřed toho, co má tři jména, asi byl významnější a možná ho víc chtěli, a pak – po dlouhé pauze – Matěje. Nějakého Matěje. Žádný titul, žádné příjmení. Jako kdyby s ním moc nepočítali. Není jisté, že to tak bylo, ale je to možné. Zkusme to se vší úctou předpokládat. Nic proti Josefovi, kterému říkali Barsabáš: jistě byl taky spravedlivý, když měl příjmení Justus...
Tato doba mi přinesla i velmi zajímavé zážitky. První ve velikonočním triduu. Můj zpovědník mě a mého kmotřence pozval, abychom na Velký pátek a Bílou sobotu ministrovali při bohoslužbách v jeho kostele na vesnici za Prahou. Bylo nás celkem asi 12, v zamčeném kostele a v nejistotě, zda nás někdo neudá a nepřijede policie. V té době byly stovky, možná tisíce lidí narvaných v hobby marketech... Bohu díky se tak nestalo a Velikonoce byly nakonec moc krásné a požehnané!
Blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová ve svých vizích viděla jednou obraz chrámu svatého Petra v Římě, na jehož bourání, na jehož demolici pracovalo mnoho lidí. „Byla jsem však velmi překvapena,“ říká světice, „když jsem viděla, že mezi nimi bylo i hodně kněží“ – to viděla na přelomu 18. a 19. století; Petrův úřad je však cílem útoků i mimořádné Boží pomoci stále a vždy znova a prožívá údobí těžší i slavnější...
