Myslíte, že by se předseda vlády Andrej Babiš a prezident republiky Miloš Zeman o letošním třicátém výročí Sametové revoluce chovali tak, jak se chovali, kdyby na Letnou přišlo – neříkejme čísla, ale řekněme: kdyby přišlo zřetelně méně lidí než při posledním shromáždění v červnu? O tom velice pochybuji!
Minulý víkend byl pracovní. V sobotu 16. listopadu jsem měl jako řidič pražské tramvaje speciální linku, která navážela lidi na manifestaci Milionu chvilek pro demokracii na Letnou. Velmi mě překvapilo veliké množství lidí, davy se skutečně valily ze všech stran. Chování lidí (mohu srovnávat!) bylo velmi ukázněné a služba proběhla v klidu.
Poradci Andreji Babišovi poradili, aby se k výročí Sametové revoluce postavil čelem. Takže tentokrát nepoložil věnec k pamětní desce v podchodu na Národní třídě tajně a v hluboké noci. Poradci poradili i další účinnou zbraň, totiž pokoru. Na to by on sám nikdy nepřišel. A tak se na Národní třídě vystavil pískotu a výkřikům „Hanba“...
V poslední době se protrhl pytel s různými zprávami, co zase kde udělal špatně anebo co špatně řekl náš Svatý otec František. Nemyslím zprávy od lidí, kteří v kritice a v odmítání Svatého otce spatřují svoji službu evangeliu a církvi, a najíždějí na papeže s plynovým pedálem vmáčknutým do podlahy, ať už udělá cokoli – hůl se vždycky najde. Jde mi o upřímné zděšení dobrých a zbožných lidí...
Jak by se vyvíjel můj život bez listopadu 1989? O cestovním pasu bych si mohl zdát a své dva bratry, kteří emigrovali, bych už nikdy neviděl. I můj návrat k víře by byl asi klikatější a nejsem si jistý, jak moc by mi šlo předávat duchovní dary slovy, ale zejména osobním příkladem svým dětem...
V listopadu 1989 jsem žádný převrat nečekal. Měl jsem pár let po studiu, po vojně a po svatbě, koncem srpna se nám narodila dvojčata. Můj kádrový profil vypadal zhruba takto: od rodičů jsem přijal náboženskou a antikomunistickou výchovu. Chodil jsem do kostela i do „spolča“ (u dveří vždycky stál nenápadný mužík a počítal, jestli už jsme tam všichni). Poslouchal jsem „štvavé“ vysílačky. Nebyl jsem pionýr ani svazák: a hrdý budžes vytrval...
ÚV KSČ posílá milice do akce. Z horní části Václavského náměstí zaznívá střelba. Lidé prchají. Zdaleka ne všichni. Létají lavičky, dlažební kostky. Padají první lidé. Několik demonstrantů ukořistí pušky a obrací je proti milicionářům. Zakročuje policie. Ministr obrany vydává rozkaz k nasazení tankového praporu dislokovaného u Prahy. Část vojáků odmítá rozkaz splnit. A už začínají padat hlavy...
