Daleko – a blízko. Když kdysi francouzský prezident vyhlásil, že – tehdejší – jaderné pokusy ve Francouzské Polynésii jsou naprosto bezpečné, vzkázal mu premiér Fidži, ať si je tedy odpálí na zahradě Elysejského paláce… Veškeré výbušniny, nejen ty jaderné, chceme mít daleko. V co nejodlehlejších končinách, například u Vlárského průsmyku, a ne v Lánské oboře…
Jsme SVĚDKY – tak, jak nás chce mít Pán Ježíš? Chceme být těmito Jeho svědky? Co nám v tom brání? Na prvním místě jsou to naše hříchy, především žádná nebo malá víra. Pokud jde o víru – společně s apoštoly prosíme: „Pane, dej nám více víry!“ Pak přichází druhá překážka: často chceme mít nebe na zemi, a to pokud možno HNED!
Šéf komunistické strany Vojtěch Filip prohrává ve volbách, co může, a čelí sílícím výzvám členů partaje k odchodu. Oznámil proto, že na sjezdu dá svoji stranickou funkci k dispozici – ovšem sjezd se stále odkládá a podle posledního rozhodnutí se má konat až po letošních podzimních volbách do Poslanecké sněmovny. Normální strany konají právě před volbami manifestační sjezdy, které mají mobilizovat členy i voliče – ne tak čeští komunisté...
Malý pokoj, dvě postele, dva stoly, třetí patro, rok 2012. Studentheim (kolej) Don Bosco, provozovaný kongregací salesiánů. V kdysi císařském městě na temném Dunaji. Semestrální studijní pobyt Erasmus. Rozhlížím se: kdo asi bude na té druhé posteli spát? Bude chrápat? Bude se učit do noci jako já? Bude mu vadit, že svítím? Ono pro někoho, kdo pochází ze čtyř sourozenců jako já, je jednoduché se přizpůsobit.Teď mě však zaměstnává připojení k internetu. Za chvíli mají skypovat naši. Klepu tak na vedlejší pokoj. Dva snědí studenti mezi hromadou věcí. Jsou ze středoamerické Guatemaly, jak se později dozvím. Jejich němčina je ale excelentní. Jsou tu už dlouho. Pomoc je okamžitá. Z kufru vytahuji plechovku Plzně. Sousedům se rozzáří oči. „Pilsner Urquell,“ nejlepší pivo!
Záměr Lubomíra Zaorálka, že bude týdny jednat s Babišem a Hamáčkem o kompetencích Ministerstva zahraničních věcí a pak na ně buď nastoupí, anebo nenastoupí – takto jej oznámil včera dopoledne na čtyřicetiminutovém brífinku na dvoře Ministerstva kultury v projevu velmi emotivním, ale plném podstatných faktů (jak to už při Zaorálkových projevech bývá) – nevydržel ani celý jeden den. Andrej Babiš sice řekl, že se Zaorálkem bude jednat, ale evropské záležitosti zůstanou na dál na vládě, ne na ministerstvu. Ovšem vlastní odpovědí Andreje Babiše byl výsměch: Zaorálkův brífink zhodnotil jako vynikající herecký výkon, přirovnal jej k monologu Hamleta a vyslovil politický názor, že jím Zaorálek ukázal, jak blízko má k rezortu kultury…
Prožili jsme krásné Velikonoce!
Od středy do neděle jsme se s manželkou, částí dětí i vnoučat účastnili bohoslužeb v sousední Jesenici u Rakovníka a od čtvrtka do neděle v naší farnosti Petrovice u Rakovníka..Byly to krásné, tiché a vlastně rodinné obřady (nikdy nás nebylo více než deset).
Takový plápolající plamínek víry v srdci veskrze zpohanštělého rakovnického venkova.
Těch deset, to byla v podstatě mobilní polovina naší farnosti.
Všichni přítomní, vyjma členů naší rodiny a jedné vrstevnice, o dost starší, než jsem já.
ČSSD je nepochybně strana v posledním tažení. Musím se přiznat, že mě překvapilo, že byla vůbec schopna zorganizovat on line celostátní sjezd. Kolik jsme měli u nás od obnovy demokracie stran, které, ač si zažily účast ve vládě nebo aspoň výraznou přítomnost v parlamentu, nakonec zmizely: Občanské hnutí (OH), Občanská demokratická aliance (ODA), republikáni Miroslava Sládka (SPR-RSČ), Unie svobody, národní socialisté a Vavřinec Bodenlos, Demokratická unie a Alena Hromádková, pohledná Karolína Peak – honem, jak se ta její strana nakonec jmenovala? Nikdo už si na ně ani nevzpomene...
