„A když nesu paténu, andělé nade mnou bdí, můj Pane!“ Tato písnička se mi vybaví, kdykoliv se začne mluvit o ministrování. Provázela nás totiž na ministrantské přípravce v roce 1999, kdy jsem se poprvé přiblížil k službě u oltáře ve farnosti Brno-Židenice. Tuto službu už vykonávám (s přestávkami) 18 let...
Hospoda, Mareš, tedy U Marešů. Sousedé. Vidí si do talíře už spoustu let. Pivo Poutník (všichni jsme poutníci). Je po půlnoci.
„Kolik je ti let?“
„No už dost. Však víš. Už jsem v důchodu,“ neochotně odpovídá důchodce.
„No vidíš!“ triumfuje muž, kterému do důchodu už taky moc nechybí...
Tak máme opět trestně stíhaného premiéra... Na hlavu Andreje Babiše dopadla další rána bezprostředně poté, co vešel ve známost (oficiálně ještě nezveřejněný) verdikt Evropské komise, že český premiér JE jakožto politik a podnikatel v jedné osobě ve střetu zájmů – a jeho (jeho/nejeho) podnik Agrofert pobíral (pobírá) stamilionové dotace neprávem... Nyní tedy ještě Čapí hnízdo – kauza, o které se Babiš již mohl domnívat, že ji má tak nějak za sebou.
Zákulisí – to není nic proti ničemu, každé dění má svoje zákulisí, a i tehdy, když je to zákulisí čestné a poctivé, člověku se po pohledu do zákulisí jeví věci jinak, dramatičteji, plastičtěji; jako když jsme měli v dětství taková ta stavěcí leporela, vždycky jsem je jako dítě obdivoval: barevná knížka velkého formátu se otevře, a hned jak se otevře, postaví se na ploše dvou stránek královský zámek, les s čarodějnicí nebo jiný výjev z několika vrstev nalepených složených obrázků...
V nové vzpomínkové knize Michaela Kocába, jednoho z aktérů Sametové revoluce, mě zaujala kromě jiného úvaha na téma „Jak by naše země vypadala, kdyby komunisté v roce 1989 vyhráli?“ – tedy podobná zamyšlením malé ankety, kterou jsme ve Skleněném kostele zveřejňovali v uplynulých dnech; rád bych proto jeho slova ocitoval...
Empatie – neboli vcítivost, základní rozměr lásky. Empatie stojí námahu. Empatičtí lidé mají zdánlivě komplikovanější život: musejí myslet na víc věcí než ten, kdo se stará jen sám o sebe – ale jsou šťastnější. Mají víc opravdových přátel. Když empatický člověk dává dar, nedává, co by chtěl sám dostat, ani to, čím se chce pochlubit, ale zamyslí se nad tím, jaký dar potěší druhého. Empatický člověk neutrousí jen tak mimochodem slovíčko, jež by druhého zranilo. Mávne rukou nad drobností, která ho štve v chování druhého, když ví, že jeho protějšek to nemyslel ve zlém. Empatický člověk se nemstí. Nebojuje za každou cenu za spravedlnost. Empatický člověk se tak snadno nerozvádí. Empatický člověk vnímá druhého jako sám sebe. Bohatství a moc, úspěch, zdraví a síla však působí proti empatii...
Z úhlu pohledu, kterým se dnes v katolických kruzích na činnost církve pohlíží, lze plzeňské diecézi stěží něco vytknout. Diecéze se velmi aktivně a zdařile mediálně prezentuje, má dobré vztahy s představiteli kraje i místní samosprávy. Uplatňuje, podle mého názoru velmi přínosný, model duchovní správy... Jak je tedy možné, že všechna uvedená pozitiva nezabrání tomu, aby církev neopouštělo několik set mladých katolíků ročně a jen mizivé procento nově přicházelo k víře?
