Člověk, který tvrdě pracoval a vykonal pro své bližní cosi významného, si zaslouží, aby byl také náležitým způsobem pochválen; medaile od prezidenta je jistě náležitým oceněním; bylo až dojemné vidět třeba radost vyznamenaných lékařů, osobností leckdy již na konci své profesionální dráhy, z toho, že si na ně někdo takovýmto způsobem vzpomněl…
„Drahé děti! Nejvyšší mi dovolí, abych byla s vámi a abych vám byla radostí a cestou v naději, protože lidstvo se rozhodlo pro smrt. Proto mě poslal, abych vás poučovala, že bez Boha nemáte budoucnosti. Buďte, dítka, nástroji lásky pro všechny ty, kteří nepoznali Boha lásky. ..
Tak žijeme
neurčitě, jsme
nejistou čarou psaný vzkaz.
Jako bychom
drželi prvně pero v ruce, tak
píšeme každý den...
Za knězem přišel mladík a řekl: „Už nebudu chodit do kostela. Vy to nevíte, ale kostel je plný strašných lidí.“ Kněz ho požádal: „Dříve než odejdete, mám pro vás úkol. Vezměte si tuto sklenici plnou vody, třikrát obejděte kostel a dávejte pozor, aby neukápla ani kapka...“
Představte si, že máte neziskovou organizaci, Co byste řekli, kdyby vám Brusel předepsal mít ve vedení „alespoň 40 % méně zastoupeného pohlaví“?
Prohlubující se zadlužení českého státu, na které si začínáme zvykat jako na samozřejmost či dokonce nutnost, je skutečně velký problém. Okolnosti jsou těžké, nechci teď hodnotit, kdo za to všechno nejvíc může. Politici prakticky v celém demokratickém světě udělali v posledních desetiletích tu kardinální chybu, že svůj politický úspěch spojili se sociálním korumpováním voličstva...
Vrcholný vrchol pýchy, vrchol všech vrcholů, je, když nějaká lidská bytost převezme za Boha jeho aktivitu, když se rozhodne jednat tam, kde Bůh přestal plnit svoje povinnosti a nekoná, když se člověk rozhodne nahradit samotného Boha…
