Žádné překvapení se neuskutečnilo: po bezmála šestihodinové debatě včera (20. 3. 2012) vláda Petra Nečase obstála při hlasování o důvěře.


Gró opoziční kritiky vlády bylo jen mlácení prázdné slámy. Iniciátorkou hlasování o nedůvěře byla sociální demokracie, častěji však – aspoň to tak vypadalo, časy jsem neměřil – hovořili komunisté; celá debata by se dala označit jako Slavnost sociální demagogie.


V několika bodech svého projevu však předseda ČSSD Bohuslav Sobotka trefil podle mého názoru hřebíček na hlavičku:

„Reformy jsou často příležitostí pro soukromý a někdy i špinavý byznys.“

„Stát často rezignuje na své funkce a pokaždé na tom vydělá někdo z okruhu přátel vlády.“

„Sledujeme rozklad státu v přímém přenosu.“

Tím, že přijal omluvu Víta Bárty poté, co se ukázalo, že Bárta veřejně lhal ve věci sledování politiků na Praze 11, a vládne s ním dál, Petr Nečas podle Sobotky „v tichosti posunul hranici politické morálky za únosnou mez“. Tak toto bych také podepsal.

Terčem ale byly Bohu žel i církevní restituce, které jsou podle křesťana Bohuslava Sobotky „nepřiměřené a neoprávněné“.


Zatímco kritika neznala mezí, premiér Nečas byl v hodnocení vlády vcelku střízlivý, vypočítával úspěchy, například zlepšení ratingu České republiky o dva body u agentury S&P, celkově ale jde podle něj jen o „relativně dobré proplouvání krizí“... Zaujal mě údaj, který se jinak ve všeobecném negativismu nezdůrazňuje: podle OECD je u nás největší podpora rodin s dětmi z celé Evropské unie; jen v Česku rodina se dvěma dětmi a jedním z rodičů na rodičovské dovolené více od státu získává než mu na daních platí.

Když však premiér řekl: „Někdy zbytečně pokoušíme trpělivost svých voličů,“ chtělo by to takové poznání převést i do konkrétních skutků; například snížit provokativně vysoký plat některých zaměstnanců vlády.

Signifikantní je, že některé metafory posloužily oběma stranám. Zejména fekventované byly obrazy ohně. „Opozice je jako malé dítě, které sedí na sudu s prachem a škrtá sirkami,“ řekl po zahájení debaty premiér Petr Nečas. A Jeroným Tejc (ČSSD) pokračoval, už na adresu vlády: „Jste jako děti, které si hrají se sirkami ve stohu.“ Možná mají pravdu oba. K metafoře o sudu prachu se pak (asi po třech hodinách debaty) vrátil i předseda ČSSD.

Jenže právě obrovská váha parazitů na vládním počínání je podle mého názoru neštěstí: kšefty finančních ústavů či přehnané odměny náměstků a vedoucí sekretariátu v čase, kdy se jinde tvrdě šetří, znevěrohodňují v očích veřejnosti jinak potřebné bolestné reformy. Jako by Petr Nečas a jeho kolegové nevěděli, že když chci po lidech nějaké oběti, musím sám jít příkladem. Za velké krize na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století, kdy se snížily dělnické platy, se tehdejší ředitel plzeňské Škodovky zřekl své odměny úplně – a pracoval jen za symbolickou jednu korunu měsíčně. Ovšem nevím, zda je správné použít výrazy „lačnost, nedočkavost, chtivost“ či „absolutní ztráta soudnosti“, jak to řekl Sobotka; to mi připadá silně přehnané.