Ztráta deseti senátorských křesel a potupná prohra člena vlády – Jana Mládka – jakož i místopředsedy strany – Zdeňka Škromacha – jistě představují po prohraných krajských volbách další debakl ČSSD. Tož – dobře jí tak!
Není podle mého názoru ani trochu náhodou, že mezi čelnými činiteli ČSSD patřili právě tihle k nejarogantnějším (Mládek dokonce před televizní kamerou označil svého oponenta za „kluka z plakátu“ – a o jeho výrocích na sociálních sítích ani nemluvě) a taky k těm nejpapalášovatějším. A že oba prohráli s místními komunálními politiky.
Pokud v něčem letošní senátní volby znamenají pozitivní posun, tak právě v tomto mohutném příklonu voličů od celostátních celebrit k místním starostům a dalším regionálně známým osobnostem – ať již z hnutí Starostové a nezávislí anebo z jiných stran. Jeden ze dvou senátorů za ČSSD, kteří své křeslo obhájili, je profesor onkologie – a druhý opět starosta v menším městě. Není nutné, aby to byl starosrta, ale aby měl za sebou přesvědčivou práci pro region: v Ostravě nad starostkou zvítězil velitel místních hasičů. V Praze 11 vyhrál místní aktivista – mimo obvod však člověk zcela neznámý – nad představitelkou celostátní politiky exministryní a poslankyní Helenou Válkovou. Prohra bývalého hejtmana Stanislava Juránka z jinak velice vítězné KDU-ČSL v jednom z obvodů Juránkova domovského Brna podle mého názoru patří – a vůbec ne paradoxně – také k tomuto trendu: voliči už Juránka daleko víc vnímají jako politického matadora a sběratele funkcí než jako místního, starajícího se politika.
Mám radost, že v Jičíně vyhrál Tomáš Czernin, potomek našeho starého a slavného šlechtického rodu, protože to je opět člověk těsně spjatý se svým senátorským obvodem, a není mi líto žokeje Josefa Váni, který spadl z koně ve druhém kole v Karlových Varech za hnutí ANO – protože jeho kandidatura byla právě jedním z typických projevů domnění, že pomístní burani někde na venkově si v úžasu sednou na zadek před každou mediálně známou celebritou, když jim ji vládní strana předestře...
A totéž vlastně platí i pro sebezlíživého profesora Václava Bělohradského, který utrpěl v Praze 6 důkladný volební výprask od ředitele tamního gymnázia: obecné, plané kecy o politice versus dlouholetá práce pro region. (Mimochodem: Bělohradského mediální vystoupení v kampani svědčila o tom, že se ani neobtěžoval přečíst si před volbami něco o práci a kompetencích Senátu.)
Něco jiného je vítězství otce medvíďat, Vydrýsků, lišek a dalších zvířat Václava Chaloupka, známého autora večerníčků, v Plzni-městě; Chaloupek sice jistě je celostátně známou osobností, jenže kandidoval nikoli za velkou stranu, nýbrž za místní patriotické sdružení a svým chováním představuje všechno jiné spíš než typ bohatého papaláše. Jistě zabralo i jeho heslo, pro Neplzeňáka těžko srozumitelné: Doma jsem tam, odkud je vidět Radyně.
Strategickou chybou z hlediska tohoto trendu nepochybně bylo, že hnutí ANO „ozdobilo“ billboardy v celém státě tváří Andreje Babiše – „Senátní volby neumíme,“ přiznal Babiš otevřeně hned po volbách (přitom právě v senátních volbách jeho hnutí začínalo – letošní krajské volby byly pro ANO první, ale senátní už třetí). To byla ovšem první reakce; tu druhou představovalo zamyšlení nad tím, že když je ten Senát takový volebně nepoddajný – mohli bychom ho zrušit...
Ale právě jakási upřímnost, schopnost aspoň občas nazvat věci pravým jménem (jinak politici, i z ANO, hovořili o vítězství i tam, kde k tomu věru neměli důvodu...) patří k Babišovým řídkým přednostem. Senátní volby neumí – ale v celostátní politice ještě ani zdaleka nekončí. A to, abych konstatoval na závěr, není dobrá zpráva.