Olomouc, 28. září 2016: ranní mše v katedrále je slavnostnější než jindy, víc kněží u oltáře i lidí v lavicích, celebrant na závěr žehná vzácným relikviářem, zpívá se známý sváteční chorál a varhany ho opakují v mohutných variacích. Patron celého národa i této katedrály hledí z barevné vitráže nad hlavním oltářem, jeho jméno zaznělo mnohokrát v kázání, mešních modlitbách i písních, dávná historická postava je už jedenáct století předmětem kultu i námětem kultury a její jméno se stále veřejně přivolává… Proč? Za jakým účelem?
Nechce se ještě z kostela domů, i když už nastal ruch a šum, druhá mše bude pontifikální, chrámový sbor si chystá zpěvy, bohoslovci u oltáře nacvičují rituální pohyby, ale lidé zatím neodcházejí a korzují kolem sloupů a bočních oltářů. Bylo by zajímavé umět číst myšlenky: co kdo chce od dnešního světce? O co ho prosí každý, koho tu vidím? Stačí nám globálně formulované modlitby z obřadní knihy, nebo máme i prosby vlastní, speciálně zaměřené? Přednášíme svatému Václavu také to, co se nám zdá naléhavé? Svoje osobní potřeby? Potřebuje národ od svého patrona něco aktuálního?
Modlitba k svatým, prosba o jejich přímluvu, není žádné obcházení jediného Boha, jak se nám katolíkům dodnes vytýká. Žádné zákulisní jednání jako v našem podniku, když si po pracovní době vyčíhnu sekretářku vedoucího a s paklíkem dražšího kafe ji umlouvám: Vendulko, prosím tě, řekni vašemu starému, jestli by nemohl vyřídit tamtu moji záležitost… přičemž se rozhlížím, aby mě v tom koutě na chodbě nezaslechl někdo, kdo by to šéfovi předem prozradil, nebo přímo on sám. Žádná protekce, žádný pokoutní lobbing: když prosíme svaté o přímluvu, činíme to „transparentně“ v Boží přítomnosti, kterou si samozřejmě uvědomujeme. Víme, že on nás přitom vidí a slyší, a podle toho svoje modlitby taky řídíme.
O co letos prosím svatého Václava v katedrále, která už tisíc let nese jeho jméno? Evangelium nás povzbuzuje, ať prosíme „o cokoli“ ve jménu Kristově, čímž se samozřejmě nemyslí selská modlitba známá z folklóru: Soused si koupil kozu, Pane Bože, dej, ať mu pojde… Je plno věcí, za které bych se měl modlit, a rád bych vybral něco vhodného pro dnešní den. Přece jenom už chci odejít, naposled se ohlížím k té barevné vitráži, a najednou mě to napadne. Něco, na co jsem po celou mši nepomyslel, ale co se mi zdá důležité pro blízkou budoucnost české země:
Kníže náš! Pros za nás Boha. Vypros nám lepšího prezidenta. Kyrie eleison!