Posledních třináct let žijeme se ženou v Německu. Pokřtěni jsme byli před lety jedenácti. Celý náš život ve víře jsme prožili v této zemi, z toho poslední tři roky v malé hornofalcké vesničce. Nikdy jsem netrpěl pocitem, že právě naše německá církev by byla společenským hitem číslo jedna a svatost sama. Až příliš dobře si vzpomínám na zděšení v očích faráře z univerzitního města Göttingenu, když jsem se ho, bylo to první rok po mém křtu, zeptal na termín zpovědi: rychle tehdy z tématu zpověď vycouval... 
Přesto mě mrzí reakce, které naši církev a církevní společenství v Německu paušálně líčí jako eury dobře promazaný stroj, kde však chybí to hlavní: víra. Je třeba říci, že Německo sestává z 16 spolkových zemí. Mám ho procestované skrz naskrz a pokaždé mne fascinuje, jak se nejen jednotlivé spolkové země, ale různé regiony navzájem odlišují. Tak například vím, že Bavorsko nejsou Franky a Franky nejsou Oberpfalz, ačkoli všechny tyto tři regiony tvoří spolkovou zemi s oficiálním jménem „Svobodný stát Bavorsko“. Situace je skutečně velmi rozmanitá. Uprostřed katolických Bavor může existovat evangelická enkláva a v jejím srdci narazíte na maličkou katolickou diasporu...
Stále mi ta paušální kritika německé církve nešla dohromady s mým vlastním pocitem spokojenosti v tomto prostředí. Říkal jsem si, zda bych kvůli tomu neměl mít výčitky svědomí a filozofoval jsem o tom, že asi taky už budu pohlcen tou povrchností a lhostejností, kterou vidí v Německu většina Neněmců, ale já tak úplně ne.
A pak se mi stalo toto: před velikonočními svátky jsme byli s ženou u zpovědi. Každý zvlášť tedy. A ano, náš farář v Horní Falci zpovídá. (Možná je to tím, že je původem z Indie, ale to na věci nic nemění.) Tedy: náš farář zpovídá. Ve chvíli, kdy hledal přece jen něco pozitivního na mé hříšné nádobě, pochválil naši dceru. Právě se totiž chystá na první přijímání a při přípravách se ledacos probírá a každé dítě reaguje na různá témata různě. (Jak se u nás říká, člověk se ani nenaděje, a už reprezentuje.) Takže chválil naši dceru, jak všechno zná, jak se hodně ptá a jak je vidět, že si doma o víře a všem okolo hodně povídáme. A v tu chvíli mi to došlo. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak úžasné je, že žijeme v zemi, kde je normální, aby visel ve školní třídě nebo klidně v prodejně pečiva kříž. Jak jedinečné je, že ve škole je povinné náboženství (katolické, evangelické, pro ateisty etika). Jak máme my doma a všichni ostatní usnadněnou křesťanskou výchovu, když víme, že se našim dětem nikdo neposmívá a nepošťuchuje je jenom proto, že chodíme pravidelně do kostela.
Víra v Německu je zcela jistě různorodá. Tu intenzivní, tu zcela bez energie, ale křesťanství je do takové míry společensky normální, že ti, kteří v tomto duchu chtějí vychovávat své děti a sami tak žít, jsou naprosto akceptováni. Nemohu se zbavit dojmu, že takový ten postoj „lepší ostrůvek hluboké víry v oceánu neporozumění, než povrchní víra v pohodlné akceptanci“ by byl pro mne z nouze ctnost. Ona ta akceptance většinou totiž dává svobodu každému vést sebe i své děti k hluboké víře. Zda je „oceán neporozumění“ v tomto ohledu zárukou většího úspěchu, si nejsem zcela jist. Jsem rád, že jsme tam, kde jsme. Postoje většiny Němců k víře a křesťanství nikoho nebrzdí, neomezují. A kdo chce, ten si podněty najde.