Prožili jsme krásné Velikonoce!

Od středy do neděle jsme se s manželkou, částí dětí i vnoučat účastnili bohoslužeb v sousední Jesenici u Rakovníka a od čtvrtka do neděle v naší farnosti Petrovice u Rakovníka. Byly to krásné, tiché a vlastně rodinné obřady (nikdy nás nebylo více než deset). Takový plápolající plamínek víry v srdci veskrze zpohanštělého rakovnického venkova.

Těch deset, to byla v podstatě mobilní polovina naší farnosti.

Všichni přítomní, vyjma členů naší rodiny a jedné vrstevnice, o dost starší, než jsem já. Takový zbytek zbytku. Chybí jejich děti, sourozenci, povětšinou i životní partneři. O víru hrdinně bojující jedinci. Staří a stárnoucí, ve své víře osamocení. Ve své obci i ve vlastní rodině. Stará maminka s dcerou, paní učitelka na penzi, Slovák, kterého osud přivál do našeho kraje, stařičká paní kostelnice a ještě o trochu starší pan varhaník, který teď nemůže hrát. Naše malá skupinka sklánějící se před Pánem ve Velkopátečním tichu i v radosti sobotní vigílie.

Při uctívání Kristova kříže drželi starší vnuci (6 a 5 let) svíce. Dmuli se pýchou. Konečně něco jiného, zodpovědného, než sedět v lavici a být zticha. Za patnáct let jim bude dvacet. Mně osmašedesát. Jak bude vypadat naše farnost? Nestane-li se zázrak, což jako katolík z principu vyloučit nemohu, bude naši farnost tvořit má rodina a dvě či tři stařenky. Budou k té farnosti patřit moje vnoučata? Nebo některá z nich?

Nejspíše, soudě podle signálů občas problesknuvších z arcibiskupství, za deset let naše farnost už existovat nebude. Až doslouží náš farář (je mu pětašedesát), připojí nás k Rakovníku, naše kostely se uzavřou, a bude-li zájem, rozdají je obcím či spolkům. Zoufale bychom potřebovali, aby v dosažitelné vzdálenosti vznikla alespoň jedna funkční farnost. To se za uplynulých třicet let, z mnoha různých důvodů, nepodařilo!

Z mého psaní to může vypadat, že mne přemáhá splín. Opak je pravdou. Jsem na světě, ale především v Boží náruči, šťastný. A život, to je napínavé dobrodružství, v němž překvapení čeká za každým rohem!