Když jsem se u jedné progresivní teoložky dočetl, že Duch Svatý, na rozdíl od Otce i Syna, není muž, nýbrž žena, musel jsem si třikrát protřít oči a chvíli se z toho vzpamatovávat. Říkal jsem si, že genderové šílenství dosahuje už těch nejvyšších výšin. Potřebuje někdo, aby Bůh byl žena, aby v něho mohl věřit? V jaké psychické situaci je sestra, která takto uvažuje?
Duch Svatý je nejjemnější a nejcitlivější bytost, která existuje – ale není to člověk, proto ani nemůže být žena...
Pán Ježíš je muž; největší tajemství víry ze všech tajemství víry spočívá v tom, že druhá osoba v Boží Trojici se stala člověkem, aniž by přestala být Bohem. Pán Ježíš byl počat jako člověk, a to člověk mužského pohlaví. Narodil se jako muž a jako muž žil život, jaký žijeme my, byl stejný jako my ve všem kromě hříchu – a jako Bůh a současně člověk v jediné bytosti (a muž) žije i nyní na věčnosti, v nedostupném světle u Otce, kam i my jednou přijdeme.
Ale Otec, i když je Otec, to slovo není jen nějaká metafora, on je skutečný Otec, ovšem není muž, protože není člověk.
Promítání stresů a strachů, které způsobuje z řetězu utržená pohlavnost, do samotného Boha, do Boží Trojice, je hluboce mylné a nešťastné.