„Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu. O něm my kážeme, každého člověka napomínáme, každého člověka učíme s veškerou moudrostí, abychom každého člověka učinili dokonalým ve spojení s Kristem“ (Kol 1, 27b–28). Tato apoštolova věta je jednou z mnoha odpovědí na otázku, co je to náboženství. Mluví o náboženství křesťanském. Náboženství je moudrost, která činí člověka dokonalým ve spojení s Bohem. Dominik Pecka říká: „Není snadné říci, co je náboženství, poněvadž je to nejhlubší a nejobsáhlejší, osobní i společenský, vnitřní i zároveň vnější vztah člověka k Bohu. Jedněm je náboženství vědění o Bohu, jiným víra v Boha, jiným opět život podle přikázání Božích, jiným modlitba a bohoslužba nebo vykoupení. Lze říci, že náboženství je to vše a ještě více!“ Náboženství má totiž svůj základ v rozumu. Kdo se snaží proniknout k počátku a prapříčině, myslí nábožensky. Není těžké přijmout to, co je vědecky dokázáno. Kdo má odvahu, jde dál! Snaží se pravdu prožívat ve spojení s Bohem, usiluje o dokonalost, snaží se dát svému poznání také vnější výraz, najde krásu společenství těch, kteří k tomuto poznání také došli, vydává o svém přesvědčení svědectví, a to nejen individuální, ale také spolu s ostatními, kteří poznáním došli k Bohu, srdcem i životem toto poznání prožívají a ve společenství vzájemné služby je zdokonalují. Základ náboženství je ve skutečnosti, má člověk nejen právo, ale i povinnost skutečnost poznávat, svůj vztah ke svému Tvůrci prožívat a zdokonalovat. Náš rozum i naše srdce potřebuje odpověď. Vztah k Bohu je základní orientací v našem vztahu ke člověku, k lidem kolem nás. Známá je věta Dostojevského: „Není-li Boha, není ani člověka.“ Člověk bez náboženství ztrácí harmonii a plnost, stává se neklidným a zmateným a tyto negativní prvky se pak projevují i v celém lidském společenství. Mezi neklidem naší doby a odklonem od víry je přímá úměra. Svědectví Dostojevského bychom mohli doplnit mnoha velmi zajímavými a poučnými slovy, která stojí za povšimnutí a zamyšlení. Náboženství je nutné nejen pro jednotlivce, ale i pro společnost. Náboženství má zvláštní hloubku. Nedá se nahradit. Pěkně tuto myšlenku vyjadřuje Dominik Pecka: „Náboženství je věc celého člověka. Je to věc rozumu, vůle, citu, smyslů. Ale ničím z toho není výlučně. Kdyby bylo náboženství jen věcí rozumu, dalo by se nahradit filozofií. Kdyby bylo jen věcí vůle, dalo by se nahradit etikou. Kdyby bylo jen věcí citu, dalo by se nahradit uměním. A kdyby bylo jen věcí smyslů, dalo by se nahradit hygienou, sportem a čímkoliv smyslovým. Náboženství je to vše, ale nic z toho není výhradně. Náboženství zabírá celého člověka. Náboženství, které se obrací jen k některé stránce lidské bytosti, nemůže být náboženství pravé.“ Tak se dostáváme k závěrečné otázce: jsou všechna náboženství stejně dobrá? Vztah člověka k Bohu je takový, jaký je člověk. Je sice pravda, že slovo člověk zní hrdě, jak nám dřív často opakovali z díla Maxima Gorkého, ale také zní bolestně, smutně, zmateně a někdy i zoufale. Proto bylo třeba, aby se Bůh nad námi smiloval, proto bylo a je třeba naši prázdnotu stále znovu doplňovat plností Ježíše Krista. Jeho slovo je slovo Boží. To tvoří základ zjeveného náboženství křesťanského. V tom je jedinečnost katolického náboženství, v tom je radost a jistota. Našemu vztahu k Bohu se otvírá křesťanskou vírou a milostí cesta k plnosti Kristově v jeho mystickém těle – církvi katolické. Proto svatý Pavel tak nadšeně volá: „O něm my kážeme, každého člověka napomínáme, každého člověka učíme s veškerou moudrostí, abychom každého člověka učinili dokonalým ve spojení s Kristem“ (Kol 1, 28–29). Jaký je tedy náš vztah k náboženstvím nekřesťanským? Jasně to říká pozemská hlava církve svatý Jan Pavel II.: „Je ušlechtilé snažit se chápat každého člověka, podrobit rozboru každý náboženský systém a uznat to, co je správné; ale to neznamená ztrácet jistotu o vlastní víře, anebo ubírat na síle mravním zásadám, jejichž odbourání se brzy projeví v životě celých společností a povede k zhoubným následkům.“ – Toto pochopení a láska, to je náš program. Buďme mu věrni.