Když nevím, tak se zeptám. Otázka je vnímána jako výraz nevědomosti. Mnozí se neptají, aby nevypadali hloupě. Přesto jsou otázky v našem životě velmi důležité a jsou jedním ze základů našich vzájemných vztahů. Jaké otázky jsou nejčastější? Jaké bude počasí? Za chvíli, dnes, za týden. Po pravdě řečeno – nevíme. I když v současnosti existuje spousta dřív nevídaných přístrojů, které nahradily legendární rosničku a různé starobylé pranostiky a dokážou se takzvaně „trefit“. Takže víme, jak bude. Zajímá nás to, protože počasí má vliv na náš život. Ale má to jeden háček – nic s počasím nenaděláme. Proto pozor – pamatujeme dobu, kdy se tvrdilo, a mnozí tomu hluboce věřili, že poručíme větru, dešti. Také současná takzvaná „klimatická změna“ v sobě nese nebezpečí, že přeroste v jedno z mnoha pohanských, krutých náboženství.
Další velmi častou otázkou je: „Jak se máš?“ Tato otázka – pokud je míněna vážně – vzbuzuje dojem, že se člověk zajímá o člověka a tím se snaží naplňovat jedno ze dvou nejdůležitějších Božích přikázání, v kterých je obsažen celý smysl lidského života: Miluj Boha nade vše a bližního jako sám sebe. Ptám se ze zvědavosti? Pak je možné, že uslyšíme odpověď: „Co je ti po tom!“ Ptám se s touhou svému bližnímu pomoct, pokud řekne, že se má špatně? Můžeme svému bližnímu v jeho situaci dát účinnou pomoc? Věřící katolický křesťan může dát účinnou pomoc vždy. Čím? Modlitbou a otázkou: „Co pro tebe mohu udělat?“
Pán Ježíš dostal otázku člověka, který přemýšlel o celém lidském životě – nejen o čase, který žije zde na zemi: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ (Dnešní evangelium: Lk 13,22–30.) Kolik lidí bude žít dobře, šťastně, a to napořád, navěky? Náš Pán a Bůh neříká číslo, kolik lidí bude spaseno – jen sektáři v tom mají naprosto jasno. Vybízí člověka, který má starost o věčný život, aby na prvním místě myslel sám na sebe, a přirovnává náš život zde na zemi k těsným dveřím, kterými musí ti, kdo touží po věčném štěstí, projít. Ta cesta není lehká, jednoduchá, ale je nesmírně důležitá. Proto také otázka „Budu spasen?“ je pro člověka naprosto nejdůležitější ze všech. Proto také zákon Kristovy církve č. 1 zní: „Spása duší.“ Mluví o tom dnešní první čtení (Iz 66,18–21) – my, kteří známe Boha, se máme stát znamením Boha pro ty, kteří ho neznají. Žalm (117) – máme hlásat evangelium! V druhém čtení (Žid 12,5–7,11–13) jsme vybídnuti k přísné výchově – na sobě a na těch, které nám Pán Bůh svěřil.
Jeden člověk, který zasvětil celý svůj život dobré výchově, tvrdí toto: Šťastný je člověk, který byl vychován v časném dětství, že nemůže mít všechno, na co si vzpomene, že ani nemůže dělat všechno, co by se mu líbilo, že existují omezení, která přijme jako danost, a nebude se kvůli tomu trápit. Moudří rodiče, kteří ho záhy naučí, že existují hranice, které je nejen nutné vzít v úvahu, ale také ctít. Český termín pro tuhle situaci není sice spisovný, ale je přesný a zní: vocaď až pocaď!
Všemohoucí Otče, děkujeme Ti za dar věčného života. V Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, sv. Pia X. tě prosíme, dej, ať od tebe přijímáme vše k získání spásy. Skrze Krista našeho Pána. Amen.