Minulou neděli jsme zaslechli „novinku“ – pouť je skutkem pokání.
POKÁNÍ je snaha člověka napravit zlo dobrem.
Tato slova zapůsobila na jednoho věřícího člověka takovým způsobem, že se – i když s tím vůbec nepočítal a neplánoval putovat – s námi vydal na 23. pěší pouť na Velehrad. Vydal se tam, i když věděl, co ho čeká – kdysi před mnoha léty se této poutě už zúčastnil. Vydal se na ni, i když předpovědi počasí nevěstily nic příjemného. Vydal se na ni s pevným přesvědčením, že milosrdný Bůh přijme jeho pokání za hříchy, nejen jeho vlastní, ale zvlášť těch, které mu svěřil. Ten člověk – na rozdíl od jiných poutníků – velmi trpěl, ale nereptal – vydal se.
Jeho cíl spočíval v lásce, která překonává bolesti, nepříjemnosti. Obětoval se. Myslím si, že právě do jeho srdce s velkým užitkem padala slova, nad kterými poutníci rozjímali. Slova o základních pravdách naší víry. V jakém kontrastu s rozhodnutím a konáním tohoto poutníka vyzní slova mladého katolíka, který se svěřil svým vrstevníkům – v sobotu – poslední den poutě, při návratu z poutě do „normálního“ života: „Kdybych nebyl věřící, tak bych měl život jednodušší. Zítra v neděli toho mám tolik a musím do kostela. Nevíte, kde je dneska kostel, kde se to počítá za neděli?“
Jedna z vět, které jsme během putování slyšeli – úplně na závěr, kdy – Bohu žel – už většina poutníků byla na cestě domů, zněla takto: „Když si zadáte v chytrém telefonu heslo Antonín Cyril Stojan, tak se tam dovíte mnoho věcí. S chytrým telefonem je dnes každý člověk chytrý.“ Chytrý – to znamená informovaný – možná ano. Ale je moudrý? A pokud je moudrý – kam ho vede jeho moudrost? Vede ho k lásce? K lásce k Bohu a k lidem? K lásce, která se vydává?
Hospodin v prvním čtení (Iz 22, 19–23) varuje nejen správce Šebnu, ale také každého z nás. Jsme správci úžasných Božích darů – především daru života. Jak s tímto darem zacházím?
Pán Ježíš klade učedníkům zásadní otázku jejich života (Mt 16, 13). Nejde s ní přímo. Prvně se ptá na to, za koho ho považují ostatní lidé. Jak často přemýšlíme, mluvíme o jiných lidech – a vynášíme nad nimi soudy.
Jak málo přemýšlíme o svém vztahu k Bohu, Pánu Ježíši. Člověk, který přijme dar víry a váží si jí, by na první místo ze všeho postavil osobní setkání s Kristem při mši svaté. Ne mši svatou jako něco, co se musí, něco čeho si vůbec nevážím – ale jako svůj poklad. A tak, abychom měli pravdivý postoj k Pánu Ježíši a žili slova dnešního druhého čtení, která slyšíme při každé mši svaté (najdeš je tam?) – od něho, skrze něho a pro něho je všecko – Boží sláva (srov. Řím 11, 36).
Připomínám šest základních pravd naší víry, které letošní poutníci na Velehrad rozjímali:
1. Bůh je jeden. 2. Bůh je nejvýš spravedlivý. 3. Jsou tři božské osoby: Otec, Syn a Duch Svatý. 4. Bůh Syn se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a navěky spasil. 5. Duše lidská je nesmrtelná. 6. Milosti Boží je k spasení nevyhnutelně potřeba.
Všemohoucí Otče, děkujeme za poklad – dar víry. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, svaté Moniky, všech andělů a svatých prosíme – dej nám více víry. Skrze Krista našeho Pána. Amen.