Čtu si teď Deníček svaté Faustyny (Svatá s. M. Faustyna Kowalská. Deníček. Boží milosrdenství v mé duši, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2001. Přel Jiří Hrdý. 692 s.).
Je to jedna z těch knih, které musí člověk přestat číst po pár stránkách, jinak riskuje, že ho ta kniha změní – jeho cítění a myšlení, jeho zbožnost, jeho život.
Vůbec, ani trochu se teď necítím na to, abych něco říkal k slovům a jednání sestry Faustyny – a tím méně k slovům a jednání Pána Ježíše, jak o nich svědčí tato kniha.
Ale jednu pasáž bych chtěl dnes citovat (ze strany 491); popisuje událost ze září roku 1937, která se stala při Faustinině službě u branky (fortny) kláštera v Krakově.
„Zbídačený mládenec ve strašně obnošených šatech, bos a prostovlasý, byl velice promrzlý, neboť byl deštivý a chladný den. Prosil o něco teplého k jídlu. Šla jsem sice do kuchyně, ale pro chudé tam nic nebylo, avšak po chvíli hledání se našlo trochu polévky, kterou jsem ohřála a nadrobila do ní trochu chleba a podala chudému, který ji snědl. Ve chvíli, kdy jsem od něho brala hrníček, mi dal poznat, že je Pán nebe i země. Když jsem ho uviděla, kdo je, ztratil se mým očím.“
Mohlo se to stát, takto, jak je to popsáno, ve střední Evropě roku 1937, věříte tomu? Já ano, já tomu věřím.
Sestra Faustyna pokračuje: „Když jsem přišla domů a přemýšlela o tom, co se na fortně stalo, uslyšela jsem v duši tato slova: Má dcero, k mému sluchu se donesla blahořečení chudých, kteří mi blahořečí, když odcházejí z fortny. A líbilo se mi to tvé milosrdenství v mezích poslušnosti, a proto jsem sestoupil z trůnu, abych ochutnal ovoce tvého milosrdenství.“