„Lepší je dávat než brát,“ takové ponaučení slyšel snad každý z nás. A už ani nemyslíme na to, že je to vlastně citát z Bible... Když jsme byli dětmi, učili nás umět se rozdělit, zříct se něčeho ve prospěch druhých. Pomoct, podarovat, přispět svou troškou do mlýna. To stejné předáváme i našim dětem a je to určitě dobře. Jenom je potřeba naučit se i něco jiného, neméně důležitého. Totiž přijímat a nechávat se obdarovat.

Máme za sebou krásnou rodinnou oslavu. Konala se u jedněch našich rodičů, druzí přijeli jako hosté. Ti, kteří přijeli na návštěvu, s sebou přivezli nějakou tu pozornost, dárek pro každého, trochu dobrot na mlsání. Hostitelé zase zajistili nocleh, jídlo, pohoštění. Každý tak přispěl, jak mohl, a vše by mělo být v pořádku. Bylo by, kdyby naše maminky nevzaly ono slovo z Písma „Blaženější je dávat než brát“ (Skutky 20, 35) příliš vážně. Ta první se mi svěřila: „Já se cítím hrozně, že jim přiděláváme tolik práce. To je strašné nechat se takhle obskakovat.“ A druhá mi o chvíli později s obavami v hlase povídá: „Oni toho tolik přivezli. Ale my pro ně nic nemáme. Jak to vypadá, že je nepodarujeme!“ Užuž jsem se vyděsila, že se rozejdeme ve všeobecné nespokojenosti s hodně bizarním kořenem. Maminky se naštěstí nechaly jakžtakž uchlácholit a snad se víc podobnými myšlenkami nezabývají. Tak si říkám, jestli se nám ta naše ochota pomoci a přispět někdy nemění v heslo „Hlavně nezůstávej nikomu nic dlužen“. Jenže v lásce to neplatí. Skutky lásky nemůžeme přepočítávat jako ve směnárně. Neexistuje na ně žádný kurz. Máme se přece naučit dávat, aniž bychom čekali něco zpět. A na druhou stranu se nutně musíme naučit přijímat, i kdybychom neměli co dát na oplátku. Jinak totiž nebude nikdy výměna lásky fungovat. Stal by se z ní pouhý obchod s dobrými skutky.

V této úvaze můžeme jít ještě o krok dál. Představte si člověka, který se snaží být dobrý a ještě lepší, a proto beze zbytku následuje zásadu, že lepší je dávat než brát. Každého na potkání obdarovává tím nejlepším, ale přijímat neumí. Tváří se (a jistě je o tom i přesvědčený), že vše dělá jen pro druhé. Co si o něm pomyslíme? Tak především to, že je vlastně velice sebestředný, a i když si to zřejmě nepřipouští, myslí jenom na sebe. Na to, jak on sám je dobrý a jak chce být ještě lepší. A jak to druzí musí vidět a ocenit (běda, když neoceňují!). Dále je jasné, že ostatní lidé se v jeho přítomnosti budou cítit bídně. Nemají totiž šanci se projevit, udělat něco dobrého, zapojit se do výměny lásky. Tohle není model dokonalosti.

Bůh je jiný. Když jsem poprvé, ještě coby hledající člověk, uslyšela písně chvály, říkala jsem si, jestli ten Bůh není tak trochu ješitný. Takhle si nechat pochlebovat. Takhle se nechat vyvyšovat! No jistě, má na to nárok, je dokonalý. Ale neměl by být trošku skromnější? Až časem mi to došlo. Bůh tvoří, dává, zahrnuje nás vším, co potřebujeme. Jenže umí také přijímat. Umí přijímat, ačkoli nic nepotřebuje. Přijímá naši chválu, díky, pocty a dary (někdy mají prazvláštní podobu, ale jsou-li upřímné, Pán Bůh je jistě všechny bere vážně), protože nám tak dává možnost, abychom i my ukázali, co je v nás dobrého. Protože my pak máme radost z toho, že jsme mohli Pánu Bohu něco pěkného dát. Kdyby byl pouze Bůh dávající a nikoli přijímající, zadusil by nás svojí láskou. Milující Otec ale nic podobné nedělá. Kéž On sám je naším vzorem v dávání i přijímání.