Ekologická tematika tak, jak je většinou hlásána a proklamována, mi byla vždycky dost cizí. I když zoufalá devastace přírody a celého životního prostředí kolem nás mě samozřejmě bolela a bolí. Ale mnohé postoje evropských zelených stran a jejich představitelů se mi jevily jako projevy ideologie nepřátelské Bohu i člověku (se vší vážností vůči tomu, co takové obvinění znamená!). Na jedné straně pokusy o nahrazení Boha Zemí, „Gaiou“, živou bytostí – která vnímá, cítí, jedná a přemýšlí, novodobá podoba pohanství, jež se klanělo mrtvým předmětům a modlilo se k nim. A na druhé straně ponížení člověka, traktovaného jako jeden z biologických druhů, ničím výjimečný, stejně hodnotný jako pýr, jílek, jepice a blechy... Děsivá ideologie! Ale nejen to: některé pojetí jde ještě dál a člověk je horší nežli jiné druhy: je škodlivý. Nejen dobrý, avšak hříšný, nýbrž od kořene špatný...

Rychle zpátky k Encyklice o péči o společný domov Laudato si´! Poté co papež v článku 89 připomněl svá slova z roku 2013, kdy v jiném dokumentu, v apoštolské exhortaci Evangelii gaudium napsal, že „nás Bůh propojil s okolním světem tak těsně, že pustošení půdy představuje jistý druh onemocnění týkající se každého a vyhubení nějakého živočišného druhu můžeme chápat jako zmrzačení“, obrací se v článku 90 jasnými slovy právě proti s ekologií spojované ideologii: „To neznamená klást všechny živé bytosti na stejnou rovinu a odpírat člověku onu osobitou hodnotu, která v sobě zároveň zahrnuje obrovskou odpovědnost. A neznamená to ani zbožštění Země, které by nás zbavilo povolání spolupracovat s ní a chránit ji v její zranitelnosti...“

A dodává, jakoby mimochodem, jako nenápadně, že takové pojetí je vlastně útěk od reality: „Někdy lze postřehnout, že s určitou obsedancí je člověku upíráno jakékoli výsadní postavení a za jiné druhy se vede takový boj, jaký se neuplatňuje při obhajobě stejné důstojnosti všech lidí. Je zajisté potřebné znepokojovat se tím, že se s jinými živými bytostmi nezachází odpovědně, ale měla by nás rozhořčovat především enormní nerovnost, která existuje mezi námi lidmi, protože stále tolerujeme, že někteří přisuzují větší důstojnost sobě než druhým...“