„Při kritice scestného antropocentrismu by se neměla na okraj odsouvat hodnota vztahů mezi lidmi,“ říká Svatý otec František ve své Encyklice o péči o společný domov Laudato si´ a pokračuje: „Je-li ekologická krize výrazem či vnějším projevem etické, kulturní a duchovní krize novověku, nelze si namlouvat, že uzdravíme svůj vztah k přírodě a životnímu prostředí bez uzdravení všech základních mezilidských vztahů. /.../ Nelze totiž prosazovat vztah k životnímu prostředí a nedívat se na vztah k ostatním lidem a k Bohu“ (článek 119), protože – a to jsem si, jako čtenář papežovy encykliky dvakrát podtrhl: „Scestný antropocentrismus způsobuje scestný životní styl,“ podtrhl jsem si to včetně následujících slov: „Staví-li člověk do středu sám sebe, dává nakonec absolutní prioritu svým podružným zájmům a všechno ostatní se stává relativním“ (čl. 122).

Povšimněme si, jak jemně Svatý otec hovoří, jak něžně, „tenero“ – abych užil jeho oblíbené slovo: řekne „podružné zájmy“ – ne: bezbřehý, bezuzdný konzum; ne: nenasytnost. Absolutní prioritu má dnes lidská nenažranost a všechno ostatní se vedle ní stalo relativním – no a podle toho to vypadá v přírodě i mezi lidmi, přeložil bych si papežova slova... 

Ale určitě bych se mýlil, jak si uvědomuji nad encyklikou: nenažranost je projev zvrácenosti – zlé vůle. A třeba to, co vede k nynější devastaci všeho, není vždy ze zlé vůle; je to jen projev bezradnosti, dezorientace a ztráty přirozeného lidského kompasu, který má každý z nás v srdci a jehož likvidaci jako vědomý, jasně záměrný čin má na svědomí jen úzká vrstva filozofů a vůdců...

Nejde o to, co nejvíce vynadat co největšímu počtu lidí, jde o to oslovit v co největším počtu lidí to, co je v nich dobré. A posvítit jim na cestu – o to se Svatý otec snaží.