Všimněme si, že národohospodářský růst, tak jak je prezentován v projevech politiků i v mainstreamovém zpravodajství, je něco, o čem se nediskutuje, cosi, co nikoho ani nenapadne zpochybňovat – ekonomika musí růst, pokud neroste, je to špatně, honem se s tím musí něco udělat, musejí se přijmout „prorůstová opatření“, „nastartovat růst“. Státní rozpočet je představován jako dobrý, pokud je „prorůstový“ – dluhy nedluhy... Kam až vlastně může ekonomika růst, napadne myslícího člověka logicky, růst přece nemůže být nekonečný, někde, byť třeba velmi vysoko, musí být jakýsi strop... „V nějaké výši ten balonek musí prasknout,“ napsal v jednom svém fejetonu popisujícím hemžení ve švýcarském obchodním domě spisovatel Ludvík Vaculík... Ale i na to existuje oficiální floskule: trvale udržitelný rozvoj, trvale udržitelný růst – když se budeme chovat tak a makově, růst donekonečna prý bude možný... Můžeme tomu věřit?
Mluví-li se o něčem takovém, a český překlad Františkovy encykliky to označuje termínem „dlouhodobě udržitelné využití“, je třeba podle papeže prostě vejít se do přirozených vazeb a vztahů v ekosystémech: „samou svojí existencí závisíme na tomto celku“; přirozené ekosystémy „se podílejí na zneškodňování oxidu uhličitého, čištění vody, na boji proti chorobám a škůdcům, na utváření půdy, na dekompozici odpadů a na mnoha jiných službách, které opomíjíme nebo neznáme“ (článek 140). Pokud tedy máme žít na této planetě trvale (jistě ne „na věky“, ale trvale...), nemůže nekonečně růst náš blahobyt. Je možný trvalý důstojný život, ale ne trvale rostoucí konzum. Musíme se zeptat planety Země, musíme se zeptat přírody, stvořené Bohem, ne své vlastní nenažranosti.