„Být šťastný je povinnost.“ Tak to, žel nevím, kdo je autorem tohoto jistě provokativního citátu (ale třeba to bude některý čtenář vědět a napíše mi na Napište nám).

Někde jsem prostě na tato slova narazil, docela dávno, možná už v pubertě, a od těch dob se mi občas do mysli vracejí; hlavně tehdy, když se cítím nešťastný.

Ten citát je vlastně velmi obsažný: především klade otázku, zda je zdroj lidského štěstí dosažitelný, nebo nedosažitelný. Lidé myslím spíš spojují pocit štěstí s účinkováním náhody: může spadnout kus domu na ulici a zranit mě – a pokud jsem včas uskočil, měl jsem štěstí; tudíž i celkový pocit štěstí v životě, to, jestli se cítíme šťastní nebo ne, je, ne-li úplně, tedy jistě do značné míry ovlivněno okolnostmi, které jsou mimo náš dosah: prostě někdo má v životě štěstí – a někdo ne...

Tak jak může kdosi tvrdit, že štěstí je naše povinnost?

Snad k tomu přispívá i čeština, která je, co se týče štěstí, lstivá: spojuje totiž dohromady dva pojmy, které jiné jazyky odlišují – v angličtině je to lucky a happy. Anglicky můžete říct: I am happy to be lucky – a zkuste to hezky přeložit do češtiny! A to ještě – a v tom je zase angličtina lstivá – happy je nejen šťastný, ale i veselý; nemusím přece být zrovna veselý, abych byl šťastný: můžu si být šťastný docela tiše a v koutku a nemusím se u toho ani usmívat. Prostě: „Nemusí být přímo veselo, ale hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo,“ jak praví jedna moudrá písnička – tu by měl někdo přeložit do angličtiny!

Citát, o kterém dneska uvažuji, nechává vlastně mimo onu často řešenou dichotomii, zda je zdroj lidského štěstí v nás, anebo mimo nás: i když je – třeba – mimo nás, je přesto v našich silách ho dosáhnout a být šťastný; i když je ten pramen možná hodně vzdálený, máme dost sil k němu dojít. Ale může to být obtížná cesta, říká nám citát – protože užívá slovo povinnost – a povinnost, marná sláva, to je vždycky něco, co stojí úsilí.

Mnoho lidí je nešťastných z lenosti, říká nám drze, jasně, i když nepřímo, tento citát: někteří lidé jsou raději nešťastní, než by si k zdroji štěstí došli.

A v neposlední řadě ten hrozný citát také obviňuje, říká: pokud jste nešťastní, nejen že si za to můžete vy sami – ale ještě jste nemravní, protože neplníte povinnosti. Poslyšte, říká nám tento citát, ono to není prostě jen na vás, abyste si vybrali, jestli chcete být líní a nešťastní, anebo šťastní, ale být šťastný, to je povinnost!

Povinnost k lidem okolo nás i k Bohu, dodal bych už ze své vůle. Protože s chronicky nešťastnými lidmi, jak známo, je otrava. A vůči Pánu jde o nevděk: on nám přece dává všechno, abychom byli šťastní, i kříž. Protože ten, kdo s Pánem nenese jeho kříž, nebude šťastný nikdy – jako ta stařena v pohádce o zlaté rybce.

...................................................................................

Vilém Kmuníček mi poslal mal s odkazem na odbornou literarturu:

Jaro Křivohlavý, Pojetí štěstí v osvícenství, in: Psychologie pocitů štěstí, s. 114:

Toto pojetí prohlašovalo, že každý má povinnost být šťastný, což vedlo k tomu, že kdo takový nebyl, cítil se provinile, byl smutný a nešťastný, a tím se ještě víc propadal do opačného stavu.

Vyjádřil to i spisovatel Samuel Johnson: „Když je někdo nešťastný, je to jeho vlastní vina.“