Je to veliký problém, kdo přináší na Vánoce dárky. Ve Francii je to Otec Vánoce. V USA a pod jejich vlivem v půlce světa jakýsi Santa Klaus. V některých zemích s katolickou tradicí svatý Mikuláš, různě zobrazovaný. Právě svatý Mikuláš, tedy sanctus Nikolaus, snad z nevědomosti, byl v protestantské Americe přetransformován do Santa Klause, z biskupské mitry se stala červená, bíle bambulatá čepice a liturgický oděv se změnil v jakési červené, bíle olemované montérky. Vousy zůstaly. Vyrobila se legenda, že se Santa Klaus dopravuje z Finska na saních tažených soby. Ve Svazu sovětských socialistických republik se Santa Klaus změnil v Ďédušku Maróze, čepice nabyla podoby v Rusku obvyklé, přibyl chalát, převládající červená barva a vousy zůstaly. Ďéduška Maróz se dopravuje ze Sibiře, rovněž na saních.
U nás se vede boj mezi mezi Santa Klausem a Ježíškem. (Děda Mráz, kterého nám chtěli vnutit komunisté, už je – snad i vzhledem k vysokému věku, s nímž nastoupil do služby – definitivně mrtev.) Není to boj bezvýznamný, někteří naši spoluobčané jej berou jako boj o samu národní identitu: proti Santa Klausovi (hm, nebo se má skloňovat, Santovi, respektive Santu, Klausovi?) jakožto symbolu globalizace stojí Ježíšek jako česká tradice sama; asi jako když naši sousedé Rakušané lámou kopí za rakouské erteple proti globalizačním kartoflím. Jak vidíte – trochu to ironizuji; globalizace jako taková mi totiž zase tak nevadí. Kdysi se lidé bouřili proti tomu, aby do jejich vesnice jezdil vlak (krávy budou mít potom černé mlíko!) a nelíbilo se někomu, že hrnce se vyrábějí ze železa ve fabrice a nedělá už je na kruhu jejich pan hrnčíř. Nicméně pokrok nezastavíš.
Ale je tu ještě jeden problém, podle mě závažnější: někteří naši ekumeničtí bratři, zejména z řad kalvinistickou tradicí ovlivněných protestantů, dostávají osypky, už jen když slyší jméno Ježíšek; připadá jim jako znevážení veliké postavy Ježíšovy. Ale Ježíš byl dítětem, on věčný Bůh, Slovo, bez něhož nepovstalo nic z toho, co je, se nestal nadčlověkem, nýbrž člověkem, byl jako my ve všem, kromě hříchu a v Betlémě se narodil jako obyčejné malé, bezbranné děcko, které se tím, jak žilo, jak jednalo, v ničem nelišilo od jiných dětí. Je třeba to přijmout, aniž by věřící člověk cokoli slevil z velikosti a svatosti Ježíšovy. Ovšem maminka, Panna Maria, mu jistě v dětství neříkala „Pane Ježíši“ a určitě pro něj měla též různá mazlivá jména a zdrobněliny.
Ovšem Ježíšek je sice malé dítě, ale je to Bůh a zasluhuje si maximální úctu. Když vidím inzeráty jako „Ježíšek se zase spletl? U nás si dárek bez problémů vyměníte“ i jiné tomu podobné, ovšem že mi to vadí.
Snad je zde na místě připomenutí, že malý Ježíšek jako ten, kdo – tajemným způsobem, vždyť novorozené dítě nemá ještě dost síly – přináší dárky, je příklad protestantské tradice, která se u nás zcela prosadila i v katolickém prostředí. Stejně tak jako samo zdobení vánočního stromku. I u nás kdysi nosíval vánoční dárky svatý Mikuláš – ale to jako projev úcty ke svatým vadilo evangelíkům a přišli s Ježíškem.
** *
Jít do kostela, kleknout si k jesličkám, děkovat – a na nic z toho všeho nemyslet.