Často se mi v mysli vrací vzpomínka, kterou zaznamenal tlumočník, který působil i při setkání německého teologa Karla Rahnera (1904–1984) s italským kardinálem Alfredem Ottavianim (1890–1979) ve Vatikánu. Rahner, který považoval (a vůbec teď nechci soudit, zda právem) Ottavianiho přímo za ztělesnění všeho negativního v církvi, si při audienci nebral servítky a mluvil velice zostra, až nezdvořile; tlumočník se to ve svém překladu snažil poněkud zmírnit, což Rahner nezaznamenal.
Když byla audience u konce a teolog, asi s pocitem dobře vykonané práce, odešel, řekl kardinál tlumočníkovi: „Děkuji vám, že jste mírnil Rahnerovy formulace. Kdybyste to nečinil, musel bych jej vyhodit – a to bych udělal nerad...“
Mlčet při urážkách! Kdo z nás to dovede? Přitom je to postoj navýsost křesťanský, je to následování Krista.
„Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel,“ říká prorok Izajáš (53, 7). Právě toto místo četl etiopský dvořan, který se vracel z pouti do Jeruzaléma, a apoštol Filip, vedený Duchem Svatým, k němu přišel a zeptal se ho: „Rozumíš tomu, co čteš?“ a dvořan řekl: „Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží,“ a Filip mu právě na základě tohoto místa zvěstoval Pána Ježíše Krista (srov. Sk 8, 26–39).
Mlčící Bůh, mlčící Ježíš – mlčící na Velký pátek před Herodem i před Pilátem; Pilátovi nakonec něco řekl, a mohlo to být pro Pilátův život slovo zásadní důležitosti, ale před Herodem, který měl jenom zlý úmysl, Pán mlčel až do konce.
Kolik hloupých a útočných slov musí Pán Ježíš vyslechnout od nás!
A častokrát právě ti lidé, kteří si nejvíc stěžují na „mlčícího Boha“, by měli být nejvíc vděční za to, že je Pán „neslyší“, aby nemusel reagovat, jak by si za své urážky a svou neuctivost po právu zasloužili.