„Já jsem si to spočítal,“ říkal mi jeden člověk zadlužený až po uši, zadlužený naprosto beznadějně, „bývalo by stačilo, abych v uplynulých deseti letech utrácel denně o dvacet korun míň,než jsem utrácel – a co to je! – a byl bych dnes naprosto finančně v pohodě...“ Říkala mi žena, která se stará o bezdomovce: „Někdy byla na začátku nějaká tragédie, a k nim počítám i rozvod, nebo závislost – ale většinou ti lidé jen, docela prostě, neplnili své povinnosti, to, co dělá běžně každý z nás, až se dostali úplně na dno...“ Plnit své povinnosti, chovat se, jak máme, je samozřejmý základ života.
Ale ke spáse to SAMO O SOBĚ nestačí. K životu s Bohem zde na zemi, který se přirozeně protáhne k životu s Bohem na věčnosti. NEJDE O TO, CO JSME VYKONALI, i kdybychom vykonali sebevíc, pokud jsme to vykonali bez lásky (srov. 1 Kor 13, 1–13). Plnění povinností bez lásky, bez vztahu k tomu, s kým žiju, je krutost. Zapůsobilo to na mě v jednom Bergmanově filmu: žena, která poté, co děti dospěly a osamostatnily se, opouští svého muže – který nepil, o rodinu se staral, dával jí vždycky dost peněz, ale svou ženu nemiloval. „Nedokážu žít v manželství bez lásky,“ říká rozvodové právničce žena, již bělovlasá.
Mnozí z nás se právě takto chováme k Bohu: žijeme s ním řádně, svědomitě, ale bez lásky, kterou nám nabízí Duch Svatý.