Irena s Věrou se na dovolenou u moře moc těšily; dvě rozvedené dámy v „téměř nejlepších“ letech si dovolenou představovaly jako čtrnáctidenní návštěvu v kavárně – kdy budou mít konečně možnost probrat všechna svá témata bez stresu a bez časového omezení...
Když přišla Irena do hotelového pokoje, první, co jí padlo do oka, byly záclony: staré, zažloutlé, vyrobené z nějaké podivné umělé hmoty a s naprosto nemožným, zastaralým vzorem. „Na tohle se já přece nebudu koukat!“ prohlásila a rozhodla se, že musí do jejich pokoje pořídit nové a vkusné záclony. „Neblázni,“ řekla jí Věra, „vždyť to budeš muset tady nechat, nebo budeš mít strašný problémy na letišti: to už se ti nevejde do váhovýho limitu...“ Ale ne. „Mám právo užít si dovolenou, nebudu mít přece před očima celou dobu cosi takovýho, to by mi úplně zkazilo náladu,“ trvala na svém Irena. Ihned sundala záclony a vyrazila do města zakoupit nové. Strávila tím sice celý první den jejich pobytu u moře a vydala všechny peníze, které měla v hotovosti (takže musela, s nějakým nesmyslným příplatkem, vyčerpat peníze z cizího bankomatu), ale byla spokojená: nové záclony se jí opravdu líbily.
Druhý den ráno si Irena uvědomila, že nemají na pokoji kávovar. „Vždyť si dáme sprchu, trochu se upravíme – a půjdeme dolů na snídani – tam si dáš kávy, kolik chceš,“ namítala zase Věrka. Ale Irena, že ne. Chce si dát svou první ranní kávu hned, jakmile se probudí, ještě než se protáhne a půjde do sprchy. Takže – další výprava do města a další výdaje. V pokoji stál krásný, nový, italský kávovar.
Další den přibyla amatérská, ale moc hezká olejomalba zakoupená přímo na pláži. Zapadání slunce nad mořskou hladinou se do pokoje velice hodilo – to musela i Věrka uznat. „Hned se tady budeme cítit líp!“ radovala se Irča. „Ono se řekne, že každý západ slunce je kýč – ale tady je důkaz, že není!“
Nový ubrus, nové povlaky na křesla (aby se hodily k záclonám!), Irena nakonec vyčerpala i celé své úspory na Vánoce...
Prý co to tady píšu, ozvou se čtenáři – co je to za nesmysl, takhle se přece nikdo nechová, nákladně vybavovat hotelový pokoj, který mám pronajatý na čtrnáct dní! Samozřejmě, člověk se má i na čtrnáct dní zařídit prakticky a pohodlně – ale tohle?
Jenže chováme se tak všichni: strašně moc prostředků a energie věnujeme vybavování toho hotelového pokoje, ve kterém trávíme kratičký čas tohoto našeho pozemského pobývání: doslova chviličku ve srovnání s věčností, ke které nás Bůh povolal. A nic z toho, čím si svůj pozemský pokoj vybavíme, si nebudeme moct vzít s sebou.