Tak jsem to udělal! ... ale po pořádku.
Už v první třídě nám říkali, že když si s někým podáváme ruku, máme se mu dívat do očí. A že podat ruku a odvrátit zrak je projev hrozné nezdvořilosti. Přímo urážka.
V našich katolických kostelích se tak ovšem děje dnes & denně. Je to skutečně velmi časté. Kolikrát ti při pozdravení pokoje někdo podá ruku a podívá se jinam. Jako by řekl: Tady máš na okamžik ruku, kus mého těla, ale do mé duše (oko do duše okno!) nesmíš. Jsi cizí, plním příkaz liturgie, ale nezajímáš mě. Nezajímáš mě!
Je tomu tak ve velkých městech i na vesnicích i na poutních místech, všude.
Dokonce existuje takový specifický liturgický pohyb: škoda, že vám ho v pouze textovém serveru nemůžu předvést – ale povšimněte si: jedno rameno jde k vám, a druhé současně spolu s hlavou od vás, velmi zdravé cvičení na páteř!
Říkám si: Co jsme to za církev, když se navzájem nepodíváme jeden druhému do očí, jak můžeme vytvářet společenství, jak můžeme něco společně dokázat?
Jsme společenství na mši svaté jako společenství spolucestujících v tramvaji: máme společný cíl (splnit nedělní povinnost, dojet do Krpole), ale jedeme tam každý sám – a kdo sedí zrovna vedle mě, je náhoda – a většinou nepříjemná náhoda. Cesta není dlouhá, tak to vydržím. (V cílové stanici ihned vystoupím, není proč se zdržovat v tramvaji – ale to už je zase jiná otázka našeho chození do kostela.)
Takže včera jsem to tedy udělal: prostě jsem ruku toho pána (neřekl bych: bratra), co seděl vedle mě a podal mi ruku a udělal pohyb ramenem ode mě, ve své ruce podržel. Držel jsem a nepustil, tiskl jsem jeho ruku a pumpoval – až se na mě udiveně koukl: co se to děje? Tak jsem se mu zadíval do očí a usmál jsem se na něj. Taky se usmál!
Příště zas.