Kdysi, to jsem byl středoškolský student, se mi dostala do ruky starší kniha – životopis Panny Marie od českého autora (hodně si v něm vymýšlel).
Žel už si nevzpomenu na jméno autora ani na název knihy. Ale snad je tak dobře: nevím, jak by na mne kniha působila dnes, kdybych se k ní vracel. Nevím, jestli dojem z knihy, který mi zůstal v duši, je správný: často se mi totiž stává, že něco, co si pamatuji, se mi pod vlivem dalších myšlenek a zážitků v paměti mění, a třeba až k k nepoznání. Při novém setkání (s člověkem, s knihou) pak bývám někdy překvapen.
Takže tehdy, jak říkám, jsem byl středoškolák a ta kniha mne překvapila zbožností, se kterou byla napsána. Maria nebyla pro autora jen tak obyčejná žena, neřkuli kamarádka (jak se nás tehdy učili vnímat postavy naší víry), ale celá kniha byla prodchnuta úctou a klaněním – i jakousi z toho plynoucí slavnostností a vážností, která se mi líbila.
A současně osobním vztahem k Panně Marii, autor se k ní obracel, kladl jí otázky, jak se ti nebeská Matko, líbí, co jsem o tobě napsal, pomoz mi, abych dobře psal...
Zapůsobilo to na mě, spolu s dalšími vlivy, poznání, že důvěrný vztah k Panně Marii není v protikladu s posvátnou úctou. Tykat neznamená být drzý. Upřímnost není hrubost, upřímnost je právě protiklad hrubosti.
Prostě: mluvím, ale pořád vím, s kým mluvím – a že vůbec s někým hovořím.
Samozřejmě: totéž platí i pro Pána Ježíše, pro nebeského Otce – i pro Ducha Svatého, se kterým také hovořím, říkám mu „ty“ a zdravím jej a ptám se jej, i když říkat někomu „Duchu“, „milý Duchu“, je snad trochu divné.
A platí to i pro svaté, i když k těm si někdy dovolím o trochu víc... A pro vztah k mému milému andělu strážnému, kterému jsem dal i jméno (neprozradím jaké!), abych mu nemusel říkat „anděli“.
No jo. Život je těžký (píšu to ráno, náročný den před sebou). Ale opravdu nejsme sami.