No, je to takové trapné téma, nechce se mi do něj. Navíc už jsem o něm psal – Tak nic, s chutí do toho.
Už na základní škole nás učili, že když někomu podáváme ruku, máme se mu podívat do očí a svou ruku nenechat jenom ležet v cizí ruce, ale lehce, ne přehnaně stisknout... Už jsou to desítky let, co liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu zavedla pozdravení pokoje, mezi námi laiky v lavicích v kostele nikoli ve formě naznačeného políbení na tváře, ale vzájemným stiskem rukou – sice jsme si na to už dávno zvykli, ale ještě jsme to stále nepřijali.
Totiž tak: zažil jsem to v Praze i v Křenovicích, ve velkých městech i na venkově, na svatbách i poutích: podáváme si ruku, ale nepodíváme se při tom jeden druhému do očí. V některých kostelech je to lepší, v některých horší, ale skutečně: skoro nikdo se vám při pozdravení pokoje nepodívá do očí, pokud to není váš přítel nebo rodina, někdo známý, s kým jste už přišli do kostela. Dokonce se už vyvinul takový specifický liturgický cvik, povšimněte si ho u některých lidí: pravé rameno jede dolů, pravá ruka zamíří směrem k vám, současně však jde protipohybem levé rameno nahoru a hlava se otáčí směrem od vás: tady máš moji ruku, pár kostí obalených kůží a masem, věc, prostě jenom věc – ale mé oči, můj pohled, mou duši nemáš, tu si před tebou uchráním.
Zejména ve velkých městech jsou lidé v kostele asi takové společenství jako lidé v tramvaji: jedeme stejným směrem, máme nějaký cíl, tedy v tomto případě splnit svou nedělní povinnost – ale ten druhý vedle nás je kdosi cizí, vůbec nás nezajímá, možná se jím cítíme i trochu ohrožení, rozhodně si ho nechceme připustit k tělu.
Snažil jsem se proti této tendenci bojovat, hloupě jsem napravoval bratry a sestry vedle sebe, někdy jsem si přímo řekl: „Musíte se mi podívat do očí!!!“ Pak jsem to začal „řešit“ tím, že jsem podanou ruku prostě držel a nepustil, dokud se mi ten cizí člověk vedle mě nepodíval do očí, samozřejmě že udiveně, tak jsem se mohl na něj usmát a ruku jsem pustil. Teď jsem přišel na jinou, šetrnější metodu: otočím se k sousedovi, ale mám připaženo, ruku nepodám, dokud ke mně nezabloudí také oči toho druhého.
Ani na to nemyslíme, jak je podání ruky bez pohledu do očí urážlivé. Urážíme se navzájem, a ani na to nemyslíme. Netvoříme společenství. Nejsme žádná žitá a prožívaná církev. Nejsme nic, v tomto světě stále útočícím na křesťanství, nejsme nic. Jak chceme oslovit společnost, když se ani sami sobě nedokážeme podívat do očí?