„Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné. A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.“

Tak praví Skutky apoštolů (4, 32–37). A nám, kteří jsme zažili ve školách povinný „marxák“, to něco připomíná: „Každý podle svých schopností – každému podle jeho potřeb.“ Tato zásada měla platit jednou, až bude vybudován komunismus. My jsme se zatím nacházeli ve fázi tzv. rozvinutého socialismu, kde platilo: „Každý podle svých schopností – každému podle jeho práce.“

Chodil jsem do škol od nástupu Husáka po výbuch Černobylu a dobře si vzpomínám, že to místo z Písma občas používali soudruzi, aby uchlácholili nás věřící: vidíte, komunismus má vlastně stejný cíl jako křesťanství a Kristus Pán byl první komunista!

Tuto sentenci jsem si nevymyslel, jenom jsem si nepoznačil, kdo to tenkrát řekl nebo napsal. A zdá se mi, že tomu leckdo věří dodnes: například zbožní lidé, kteří volí komunisty. Ti přece chtěli dávat každému podle jeho potřeb, jako první křesťané: jaký je v tom rozdíl?

Předně ten, že komunisté tento stav hodlali zavést bez Boha, kdežto „apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost“ – tuto větu jsem prozatím vystřihl z výše uvedeného úryvku Bible. Hned za ní následuje věta: „A tak nikdo u nich nežil v nouzi.“ Jako by ten život bez nouze byl důsledkem té velké milosti.

A komu nesedí tohle mystické zdůvodnění, ať si vzpomene, že ten velký slib „každému podle jeho potřeb“ se v žádném státě nesplnil. Žádný lidovědemokratický režim do toho stadia nedospěl. Spíš si pamatujeme prázdné obchody a devizové přísliby.

Navíc si všimněme, že v té zásadě „každému podle jeho potřeb“ se skrývá čertovo kopyto, jako v celém marxismu-leninismu. Už tehdy jsem si představoval, jestli opravdu nastane komunismus, že pracující bude pilně pracovat a nějaký ten úředník národního výboru mu řekne: Dobře, soudruhu. A potřebuješ auto? Nepotřebuješ! Potřebuješ větší byt? O tom rozhodujeme my! Musíš jezdit na Kanárské ostrovy? Musí ti stačit rekreace v Sovětském svazu! Každému jenom podle jeho potřeb, a nikdy jinak!

Ovšem to líčení v Bibli v nás vyvolává praktickou otázku: Když tak žili první křesťané, proč se to neudrželo?

Jednak proto, že jsme na světě a lidé všechno pokazí. Už o pár stránek dál v Písmu čteme, jak propukla nespokojenost, že ženy řecky mluvících křesťanů jsou při rozdělování zanedbávány. Přišlo to v době, „když počet učedníků rostl“. Časem se církev rozšířila „až na konec světa“ a my věřící žijeme především z rodinného a státního rozpočtu. Neporušujeme tím něco, co je v Bibli jasně popsáno? Neignorujeme příklad, který bychom měli následovat?

Myslím – a to je moje soukromé vysvětlení, že něco z toho „komunismu“ prvních křesťanů nám přece jenom zůstalo, i když v jiných formách. „Obec věřících“ neznamená celou církev, nýbrž společenství fungující v určité lokalitě. „Všechno společné“ mají třeba řeholní komunity. „Apoštolům k nohám“ kladli a kladou své peníze všichni dárci a sponzoři církve: zakladatelé farností a klášterů, podporovatelé charity a misií, ti, kdo plní církevní přikázání „přispívat církvi na její potřeby“, i vdovy s haléři u chrámových pokladnic. Máme ovšem co dohánět, aby u nás „nikdo nežil v nouzi“ – konkrétně ve farnosti, kde se navzájem známe. Je taky jasné, že neodstraníme bídu v celém světě: o tom myslím tady Bible nemluví. Ale něco už se děje a může se dít víc. Máme napodobovat vzájemnou pomoc prvních křesťanů, což neznamená kopírovat ekonomický model prvotní církve.

Tak co, byl Kristus Pán první komunista? Pozor na takové srovnání. Jeho soud by mohl být ještě přísnější než monstrprocesy, peklo hroznější než gulagy, a jeho království – už bez „by“, na to se těším – podstatně trvalejší než minulý režim „na věčné časy“.