Čtu teď knihu, která byla vydána před 83 lety, v roce 1937, ale jako by to bylo před několika sty lety. Tak se církev Kristova od té doby změnila – ne ve své nauce, nýbrž v praxi; zejména v tom, jak sama sebe cítí, jak sama sebe prezentuje.
Dost naznačuje už titulní list: autor – Msgre R. Fontanelle, kanovník u Svatého Petra v Římě; název knihy – JEHO SVATOST PIUS XI. Úvodní slovo k českému vydání – napsal J. Em. Karel kardinál Kašpar, kníže-arcibiskup pražský, primas český. Kníže-arcibiskup, to mělo smysl, když vládla knížata, vytvářel se tím prostor pro působení církve: ale kdy se takový titul přežil? (Ještě za protektorátu kardinál Kašpar vzkázal říšskému protektorovi von Neurathovi, když si jej protektor předvolal, že knížecí titul arcibiskupa je víc než baronský titul pana protektora...)
Knihu čtu se zájmem. Pius XI. byl velký papež a rád se o něm dovídám něco nového. V dějinách zůstane především jako pontifik, který podepsal Lateránské smlouvy, jimiž Itálie uznala Svatý stolec jako suverénní stát – a papež přijal řešení, podle něhož se v reálu jedná o stát pouze symbolický. A ovšem Pius XI. zůstane v dějinách jako autor encyklik s velkým společenským dosahem, jimiž odvážně vystoupil proti německému nacismu a sovětskému komunismu – a zejména sociální encykliky Quadragesimo anno. Víte, že subsidiarita, ke které se (někdy dost nerada...) hlásí i současná Evropská unie, pochází, a to jako slovo i jako myšlenka, přímo z této encykliky? A bylo by možno uvést i další velmi významné encykliky i organizační kroky tohoto Petrova nástupce.
Je to jistě styl, jakým tehdy psalo, co nám v této knize připadá archaické, ale nejen to.
Takto se třeba popisuje první oficiální návštěva hlavy italského státu u papeže jako suveréna vatikánského státu: „Utvořil se průvod, který vstoupil po velkém schodišti a slavnostně vešel do Klementinské síně s nádhernými barevnými freskami. Oddíl švýcarské gardy vzdal čest halapartnami, jejichž okuté konce ostře cvakly na dlažbě. Tato nádhera, toto mohutně působící prostředí, tento vstup do papežského obydlí způsobil, že král se na chvíli zastavil na prahu, jakoby zasažen a dojat. Avšak hned poté došlo k představování. Královna Helena, štíhlá, majestátní, důstojně se opírala o rámě knížete Ruspoliho, velmistra Posvátného Hospice /.../ (s. 171).“
Jiná doba, jiné časy.
Je to hezké (v tom by se leckdo ze současníků měl od našich předchůdců poučit), když si kněz váží svého papeže – ale v něčem přece autor této knihy úctu ke svému papeži přehnal: nikdo si dnes nemyslí to, jak si zaprorokoval: „A myslíme-li na vše, co Piův realizační genius vykonal, jsme nakloněni věřit, že může náboženským dějinám XX. století zůstavit název ´století Pia XI.´,“ že několik příštích pontifikátů, „ … ať budou jakékoli, zdaž nebudou nuceny vyvozovat závěry z oněch božských sylogismů, k nimž Pius XI. položil premisy? Není nemístné se domnívat, že Církev má dlouho být živa z takové vlády, jako je tato, za níž se zrodil nový svět“ (s. 174 citované knihy). Nemůže být lepší důkaz pro slova současného papeže Františka o tom, že Duch Svatý je to, kdo církev stále znova rozvrací – a buduje, v institucionální složce církve ruší, co je staré, přežilé, a vytváří něco nového… A dodal bych, i když to tak nevypadá, že Duch Svatý své dílo koná rychle.
Uplynulo dalších dvacet let z XX. století a papežem se stal Jan XXIII. Byl svolán koncil. S XX. stoletím se loučil Jan Pavel II. Nový svět, při vší úctě k němu, si nikdo nespojuje s Piem XI. Duch Svatý jedná v církvi, jedná razantně, silněji, než si kterýkoli člověk umí představit, a jedná opravdu rychle...