Malá zamyšlení

Dnes slavíme v katolické církvi, v jejím latinském ritu, svátek Umučení svatého Jana Křtitele; říkám si, v souvislosti s nedávnými úvahami o štěstí, uveřejněnými ve Skleněném kostele – byl to šťastný člověk? Prožil úspěšný a naplněný život, nebo ne?

Skupina přátel sedí v pohodě a pije vinný střik. „Mirda vystoupil z církve!“ oznamuje Ivan. „Ne, ne, ne, ne,“ protestuje Janek, „to on by nikdy neudělal!“ Pravda, pomyslel jsem si, rozvedl se, opustil ženu se čtyřmi dětmi, oženil se s jinou, ale z církve by nikdy nevystoupil!

Čeština je, pokud se týká štěstí, vlastně velmi lstivá: spojuje dva pojmy, které jiné jazyky odlišují; anglicky můžete říct: I am happy to be lucky – a zkuste to hezky přeložit do češtiny! A to ještě – a v tom je zase angličtina lstivá – happy je nejen šťastný, ale i veselý; nemusím přece být zrovna veselý, abych byl šťastný...

„Identitu mi poskytuje má příslušnost k Pánu, nikoli odloučení od druhých, aby mne nenakazili,“ řekl na symposiu své římské diecéze papež František. Připadá mi, že právě to je veliké nebezpečí, do kterého může snadno spadnout upřímný věřící, který chce sloužit Bohu: představa, že čím bude izolovanější od nevěřících, tím bude lepší křesťan... „To neznamená nepředkládat evangelní ideál. Je to naopak pobídka, abychom jej žili v dějinách se vším, co obnáší. To neznamená nepodávat zřetelnou věrouku, nýbrž vyhýbat se upadání do soudů a postojů, které nepřipouštějí složitost života.“