Malá zamyšlení

To je vážně jako na celý život, vážně až do smrti? Že když se rozvedeme, tady v matrice budeme pořád manželé? diví se snoubenci, kteří chtěli mít svatbu v kostele, protože je to hezčí – a teď najednou váhají. Co vlastně bereme vážně? Jistě, své zdraví, hlavně zdraví, říkají lidé, na prvním místě zdraví, to ti starší, se zdravím se udělají největší zisky; mladší zas adrenalin, adrenalinové zážitky, něco zažít, něco si užít... Ale svá rozhodnutí, své postoje ke světu okolo nás? Vůbec je vážně nebereme! Nějak bylo, nějak bude, říkají lidé. A: když nejde o život, tak jde o houby...

Ne ve středoevropské, ani v italské, nýbrž ve španělské (a pak latinskoamerické) ikonografické tradici bývá svatý Josef zobrazován s větvičkou nardu v ruce, tak jako u nás s lilií. Nard je symbolem duševní krásy a čistoty. Nevěsta v biblické Písni písní (4, 13) voní jako „sad s jablky granátovými, s výtečným ovocem, hennou a nardem, s nardem a šafránem, puškvorcem, skořicí...“.

Končím dnes svoji skromnou procházku mezi některými (zdaleka, zdaleka ne všemi) myšlenkami Encykliky o péči o společný domov Laudato si´, Buď pochválen, kterou zveřejnil papež František 24. května 2015. Procházku encyklikou „radostnou a zároveň dramatickou“ – jak ji charakterizuje sám papež. Kdybych měl sám pro sebe před koncem svých zápisků najít nějaký citát, který by shrnoval celé poselství encykliky, jak by zněl?

Encyklika Laudato si´ je skutečně předvánoční četba: nejen že ústí do dvou krásných modliteb, obracejících se k Bohu (jedna je stylizována pro křesťany a druhá tak, aby se ji mohli modlit i ti, jejichž víra křesťanská není – také naprosté novum v historii papežských dokumentů), ale ještě před těmito modlitbami se papežova pozornost obrací ke Svaté rodině: k Panně Marii a svatému Josefovi.