Malá zamyšlení

Mluví se o biodiverzitě. O tom, co – podle mě – soudný člověk přirozeně cítí, totiž že každý biologický druh představuje nenahraditelnou hodnotu a jeho vyhubením se lidstvo dopouští čehosi nevratného, dochází k jakémusi ochuzení a otupení celého Božího stvoření. Svatý otec František se biodiverzity dotýká v 86. článku své Encykliky o péči o společný domov Laudato si´...

V dojemné a hluboké knížce vzpomínek na téměř čtyřicet letech po boku svatého Jana Pavla II., a to v úloze jeho osobního sekretáře, podává dnešní kardinál Stanislaw Dziwisz mnohá a podivuhodná svědectví o – abych tak řekl – božské i lidské stránce Svatého otce. A vlastně také ne ještě Svatého otce – svoji službu nastoupil Stanislaw Dziwisz v roce 1966 u mladého pomocného biskupa, o kterém si nikdo nemyslel, že by se, třeba jen hypoteticky, mohl stát papežem. To už pravděpodobnost, že by mohl být prohlášen za svatého, byla větší...

Celá příroda zjevuje Boha. A kromě toho je místem Boží přítomnosti. V každém stvoření přebývá Duch Svatý oživovatel, oživovatel, který nás volá ke vztahu s Bohem. Objevování této jeho přítomnosti nás vede k objevování „ekologických ctností“...

Kdo neodpouští, žije ve světě zlých lidí, a to zejména ve svém okolí; kdo neumí odpouštět, má v srdci velikou skříň plnou kádrových materiálů na lidi, které zná, osobně i třeba jen z médií; mění se sám postupně v kartotéku cizích hříchů. Svět okolo něj černá. Jeho životní prostor se zmenšuje a jemu samému je stále více smutno. To v lepším případě – v tom horším se mění v mstitele, reformátora-amatéra a třeba i v teroristu.