Když se modlíme, když se modlíme upřímně (bez ohledu na to, jaká formulujeme anebo opakujeme slova), říkáme Pánu Bohu jen jedno jediné, naše srdce vyslovuje jen jedinou prosbu: Bože, Bože, prosím, uchraň mě před křížem! Ať nemusím trpět!
A druhá prosba je podobná: Bože, prosím, uchraň před křížem ty, které miluju!
Takové prosby jsou normální, jsou lidské, přirozené.
Rozhodnutí přijmout kříž je naproti tomu nadpřirozené a člověk je není schopen učinit jenom ze své síly.
Přijetí kříže je přitom podmínkou, abychom vůbec měli něco společného s Pánem Ježíšem: „Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem“ (Luk 14, 27).
Pán hovoří o kříži už dávno předtím, než by mohl – pouze lidsky vzato – vědět, jak zemře a co bude jeho smrt znamenat (buď jsou jeho slova o kříži výmyslem pozdějších fabulátorů evangelií, nebo jsou dalším důkazem pro jeho božství).
Kříž byl pro něj i pro nás připraven od věčnosti.
V Mat 10, 38 (a na paralelních místech Mk 8, 34; Luk 9, 23) se říká: „Kdo nebere svůj kříž a nejde za mnou, není mě hoden.“
A v Matoušově evangeliu čteme totéž ještě jednou, jen jinými slovy: „Chce-li někdo přijít za mnou, ať zapře sám sebe, ať na sebe vezme svůj kříž a ať mě následuje“ – Mat 16, 24.
Podstatné jsou tady dvě skutečnosti. Tu první představuje fakt, že kříž není průmyslový výrobek, že pro každého z nás je připraven jiný kříž, jen jeho. A druhá skutečnost: Ježíš nás k přijetí kříže nenutí; klade kříž před nás, ne na nás a my jej můžeme buď vzít, vložit si jej na ramena a jít za ním, nebo kříž nechat být. Podstatný je úkon naší vůle, našeho souhlasu. Vždy totiž máme tu hrůznou možnost kříž odmítnout, i kdyby to bylo až za cenu sebevraždy.