Svěřit volant svého vozidla do rukou Božích, jak jsem to napsal v článku Před sochou Panny Marie (a není to moje originální metafora) – nechat jej, aby on sám řídil?
To se řekne anebo napíše snadno!
Jenže nic není těžšího, nic na této zemi.
Je to tak těžké, až je to téměř nemožné.
Ale úplně nemožné nikoli. 
My, obyčejní křesťané, se takto vlastně dokážeme chovat jen krátce, vždycky jen na několik okamžiků.
Svěřit všechno, úplně všechno, jenom do rukou Božích? Dokázali to někteří světci – a vlastně všichni mučedníci v okamžiku smrti...
Svaté Terezii z Ávily, učitelce církve, trvalo dlouhé roky, než se zcela – zcela! – z totožnila s Boží vůlí; píše o tom ve svých spisech.
V nádherném Berniniho sousoší v bazilice svatého Petra v Římě je zachycena extáze, při níž jí seraf šípem probodává její srdce. (Maluje se ještě probodené srdce jako symbol lásky? Na ploty a stěny? Moje generace to ještě malovala!)
Tolik Pánu Ježíši záleží na tom, abychom ho milovali, opravdu, úplně celým srdcem, že skutečně probodl srdce svaté Terezie z Ávily svým šípem, je to realita, není to jenom metafora: když po Terezině smrti otevřeli její hrudník a vyňali srdce, chyběl v něm kousek tkáně, malý obdélníček tkáně ze srdeční stěny, takže normálně, anatomicky vzato, nemohlo její srdce vůbec fungovat, jen z lásky. Jsou různé zázraky, kterými Bůh vyznamenal ty, kdo ho nesmírně milovali – ale tento je ze všech nejpodivuhodnější.
„Mezi člověkem a Bohem stojí toliko pýcha,“ napsal francouzský spisovatel Joseph de Maistre.
Jistě!
Ale také se dá říci, že mezi člověkem a Bohem stojí toliko strach.
Bojíme se svěřit volant svého života do rukou Božích.To je obecný strach z neznámého – ale ještě větší strach z neznámého Boha.
Jde o jednu z nejstarších smyček Božího nepřítele: vytvořit iluzi o přehnanosti Božího nároku, zveličit jej: „Jakže, zakázal vám Bůh jíst ze všech stromů v zahradě?“
Pravda ovšem je, že Boží nároky nejsou příliš velké. Bůh po nás, běžných křesťanech, nebude chtít nic zvláštního, to, co čteme v knihách. A většinou – jistě ne vždy – nám řekne jen to, co jsme už četli v evangeliu, slyšeli v kostele či v křiku našeho vlastního svědomí. Jen možná o něco důsledněji.