Na dnešek připadá další kulaté výročí Jana Sarkandra: 6. května 1860 bylo v chrámu svatého Petra ve Vatikáně slavnostně vyhlášeno jeho blahořečení. Toto májové datum je teď dnem jeho památky v církevním kalendáři: ta se do Druhého vatikánského koncilu slavila v den jeho smrti, tedy 17. března.
O Janu Sarkandrovi vyšla řada knih, jak obranných, tak útočných, nejnověji jubilejní publikace Karla Kavičky a kolektivu autorů (Svatý Jan Sarkander, nakladatelství Flétna): ta měla být slavnostně představena 16. března letošního roku, ale zrovna v ten den nastal zákaz veřejných shromáždění z důvodu pandemie. Několik dalších životopisů, odborných i literárních, si teď dovolím představit a doporučit.
Rok po vzpomenutém blahořečení, tedy 1861, vyšel v Brně Život bl. Jana Sarkandra mučeníka, který sepsal „c. k. profesor na gymnasiu Brněnském“ Matěj Procházka: než se otevřou knihovny, lze si ho prohlédnout na internetu na adrese librinostri.catholica.cz, kterou tímto taktéž doporučujeme. V Procházkově knize je mimo jiné otištěn beatifikační dekret papeže Pia IX., který – aspoň na mě – působí nejen jako církevní dokument, ale místy i jako duchovní četba.
Katolicky věrný a zároveň ekumenicky vstřícný je životopis, který napsal krátce po Druhém vatikánském koncilu profesor olomoucké bohoslovecké fakulty Bohumil Zlámal. Jeho výhodou je stručnost a přístupnost i pro neodborníky. Poprvé vyšel 1969 v Římě (u nás to tehdy nešlo), podruhé 1990 konečně v Praze.
V roce 1994 byla vydána kolektivní publikace Kněz a mučedník Jan Sarkander. Sborník ke svatořečení. V ní má rozsáhlou kapitolu historik a premonstrát Jindřich Z. Charouz, který na základě zapomenutých i nově objevených archivních dokumentů hájí budoucího světce proti námitkám, které tehdy vznášeli někteří nekatolíci i příliš liberální katolíci. Uvádí například list Judity Pražákové z roku 1626, který je cenným svědectvím o Sarkandrově případu stejně jako mnohem známější a častěji citovaná zpráva soudce Scintily z roku 1621.
To byli historikové, a teď spisovatelé.
Ve vrcholném románu Jaroslava Durycha Bloudění (1929), který vykresluje třicetiletou válku, se Sarkandrovo umučení připomíná jenom v několika málo větách, zato však pádných. „Ale pak nás pustili a teď je vzpomínka na to zcela zábavná. Bylo to zdravé,“ líčí zážitky z povstání nekatolických stavů v Olomouci podpřevor kláštera Hradisko. „Jen chudákovi Janu Sarkandrovi se nepodařilo vyváznout životem.“ Kardinál Ditrichštejn pak vypráví císařskému vojákovi, jak byl Jan v žaláři a „dvanáctileté děvčátko, Anna Mandelova, mu v posledních dnech před smrtí obracela listy brevíře, aby jich nemusil obraceti jazykem“. Den poté se koná v Olomouci slavnost na poděkování za konec povstání: „Měšťané pozdravovali vracejícího se kardinála, který žehnal statečným i nestatečným a zvláště požehnal Aničce Mandelové.“
První z románů, ve kterých je už Sarkander hlavní postavou, se jmenuje Proti proudu a vyšel „za pět minut dvanáct“ v roce 1948. Autor, člen řádu školských bratří František S. Kovář, se při hodnocení historických událostí snaží být spravedlivý. S evidentním soucitem líčí zavraždění bratrského kazatele Vojtíka, oceňuje mírumilovný postoj Karla Staršího ze Žerotína a dokonce vystihuje absurditu chování kozáků při eucharistickém průvodu: „Oči, které se ještě před chvílí dívaly bezcitně na umírající, se nyní lesknou zbožností, ruce, které před nedávnem nemilosrdně mučily, vraždily a zapalovaly příbytky nevinných lidí, spínají se k modlitbě a buší do širokých prsou!“ Z celého románu vane dojem, jako by autor nejraději přeletěl století a osobně šel usmiřovat znepřátelené strany.
Moderní prózu o Sarkandrovi napsal Jan Žáček a nazval ji biblickou větou A oddělil světlo od tmy. Vyšla v roce Janova svatořečení 1995. Bez příkras vykresluje představitele nekatolických stavů, což v české literatuře nebývá zvykem, a mimo jiné za to ji tehdy kritizovala recenze v Katolickém týdeníku, tedy v oficiálním církevním periodiku. Na druhé straně je próza cenná tím, že se pokouší o podrobnější psychologický portrét budoucího mučedníka: „Nevýrazný a netečný? Jak nevystihují skutečnosti slova, která se ti nabízejí jako jablka na trhu. Prostě se nedával vyrušovat cizími ani vlastními slovy, spíše hledíval zamyšleně k zemi, tak trochu jako osleplý. Asi opravdu – žák svatého Ignáce z Loyoly, aniž oblékl řádové roucho – neviděl, čeho nebylo k poznání třeba.“
Poslední kniha v našem výběru má lakonický název Sarkander (2000) a napsal ji Zdeněk Vyhlídal. Vyšla v době, kdy spory o svatořečení už utichly. Je to opět apologie, i když autor v předmluvě tvrdí, že Sarkander žádnou apologii nepotřebuje. Historické dokumenty podle něho dostatečně potvrzují, že Sarkander se žádné vlastizrady nedopustil a že jeho „proces nebyl ničím jiným, než justiční vraždou“. Vyhlídal vypravuje bez emocí, organicky začleňuje do příběhu hodnocení jednotlivých událostí a tím ukazuje na nelogičnosti v námitkách proti Sarkandrovi. Tak např. klade případnou otázku: proč nebyl na okolnosti Sarkandrova odjezdu z Holešova do Polska dotázán holešovský regent Ullersdorf, když byl vyšetřování přítomen? Nicméně autor zakomponoval mezi doložené události i motivy fiktivní: tak třeba scéna, kdy Sarkandra prchajícího z Holešova odváží hrobník v rakvi, je jistě efektní, ale v dobových zprávách nedosvědčená.