„Manželství chápeme jako celoživotní láskyplný a odpovědný svazek mezi mužem a ženou,“ to stojí na oficiálních internetových stránkách Českobratrské církve evangelické
(viz https://e-cirkev.cz/co-delame/krtime-oddavame/).
Jenže už to není tak docela pravda... Nebo je?
27. května 2023 přijalo zasedání 36. synodu Českobratrské církve evangelické konané v Komunitním centru Matky Terezy v Praze-Chodově kromě řady dalších i toto usnesení: „Synod ČCE souhlasí s možností požehnání svazků osob stejného pohlaví, pokud o to požádají. Synod ČCE vnímá, že názory na tuto otázku nejsou v církvi jednotné, podporuje činnost komise pro soužití s LGBTQ lidmi a pokračování diskuze v církvi o tomto tématu. Synod konstatuje, že žádný kazatel není povinen žehnat svazkům osob stejného pohlaví.“
O usnesení se hlasovalo tajně; pro bylo 47 hlasů z 60.
Tolik fakta.
Diskusi, která hlasování předcházela, lze najít na webových stránkách Českobratrské církve evangelické, ovšem není tam zaznamenána zcela objektivně: názory těch, kdo, jako Tomáš Pavelka, jsou s odkazem na Písmo proti žehnání svazků osob stejného pohlaví, jsou v tomto záznamu poněkud utlumeny; na rozdíl od vystoupení zastánců totiž není zopakována jejich argumentace, jen jejich postoj
(viz https://synod.e-cirkev.cz/zpravy-ze-synodu/2023/zaver-synodu-rozsahla-debata-k-otazce-zehnani-lgbt-parum/).
K tomu je třeba dodat následující: žehnání stejnopohlavním párům se v Českobratrské církvi evangelické již dlouho praktikuje i bez oficiálního synodního usnesení.
Odkazy na Písmo svaté, které člověka v této souvislosti napadají, nemají v prostředí, kde existuje „svobodný výklad“ Bible, žádný smysl; tam, kde každý může chápat Písmo, jak chce, a kde se při interpretaci slova Božího – na rozdíl od věcí praktických, třeba finančních – neuplatňuje žádná jednoznačná a závazná autorita, tam se může Bible srovnat s jakýmkoli, a to doslova s jakýmkoli, pohledem a názorem.
Českobratrská církev evangelická se v tomto bodě nejen rozešla s celou dosavadní tradicí české reformace, ale také se dále vzdálila většině ostatních křesťanů, církvi římskokatolické i všem církvím pravoslavným; zato si v podstatné a mediálně sledované věci dále srovnala krok s většinovou sekulární společností. Nějaké ekumenické ohledy na nereformační církve se ani u českých evangelíků zkrátka nekonají – zato má člověk pocit, že se představitelé Českobratrské církve evangelické za dosavadní praxi jen „po haluzi“ konaných stejnopohlavních svateb před mainstreamovou společností styděli. Řekni mi, před kým a za co se stydíš, a já ti řeknu, kdo jsi… Nebo, dá se to i tak říci: od jiných křesťanů Českobratrská církev evangelická očekává toleranci svých postojů, ne tak od mainstreamové sekulární společnosti.
Člověk může mít pro sexuální menšiny pochopení, ale říkat, že to, co dvě osoby stejného pohlaví uzavírají, je manželství, není možné. Českobratrské usnesení mluví „svazcích“ osob stejného pohlaví, ne o manželství; neřeší ani, jak by se takové svatby měly zaznamenávat do matrik… Je tedy jenom otázka, co se v evangelickém prostředí myslí slovem „požehnání“. Obávám se, že to slovo může znamenat cokoli.