Duchovní

Duch Svatý se nám stále dává. Dává se nám v pro nás nepřestavitelné míře. Ale my často odmítáme. Co nás k tomuto odmítání vede? Je to matka všech hříchů – pýcha. Já to zvládnu sám. Já chci být nezávislý. Já to dokážu. Já tě nepotřebuji. Já ti to neodpustím...

Každý den jezdím do práce kolem lékárny v Králově Poli, která se jmenuje U Trojice. Na štítě je, pečlivě obnovené, staré štukově vyjádření nevyjádřitelného: starý muž, mladý muž a holubice, tedy Duch Svatý. Je to naivní umělecké vyjádření, ale pomáhá mi ve víře; vždycky, když jedu okolo, Otce i Syna i Ducha Svatého pozdravím – a jsem rád, že moje víra je stejně naivní, jako víra toho dávného štukatéra před více než sto lety...

V jednom fejetonu básník Jan Skácel, který nebyl věřící, ale v dětství chodil do náboženství, píše, jak, turisticky, přišel do kostela spolu se svojí ženou, jež do náboženství nechodila, a jak ho šokovalo, když se žena před trojičním sousoším zeptala, co tam nahoře jako dělá ta slepice... Ano každý ještě ví, že muž na kříži je Ježíš Kristus. I Boha jako vousatého starce většina lidí pozná; ale co tam nahoře dělá ta slepice?

„Ale církev učí o Duchu Svatém už skoro dva tisíce let – a tohle přece nemá zapotřebí,“ říkal mi, velmi pohoršeně, jeden kněz, když se i mezi katolíky začaly projevovat charismatické dary podobné těm, o jakých jsme četli ve Skutcích apoštolů, a mysleli jsme si, že se nás netýkají, když se i u nás katolíků začalo hlaholit v jiných jazycích, když najednou i lidé v našem blízkém okolí měli vidění a slyšeli v srdci úplně jinak Boží hlas…