Několik asociací na půlnoční téma
Jeden můj známý, prokurátor povoláním a komunista přesvědčením (tehdy přesvědčením, dnes ne), mi za totality volával pokaždé v čase předvánočním chtěje vědět, kde jsou v Brně půlnoční mše; tehdy se to ještě nezveřejňovalo jako dnes v dlouhých seznamech v novinách... Zajímaly ho jenom ty pravé, skutečné půlnoční, které začínaly přesně ve 24 hodin - a těch tenkrát nebylo mnoho; časy začátků "půlnočních" bývaly nejrůznější a spíše dřívější, protože kněží (a nejen oni, i věřící) se báli incidentů s opilci, ochrana ze strany policie, tehdy legračně nazývané "Veřejná bezpečnost," sice existovala, ale nebyla příliš pohotová, ani spolehlivá. Až koncem totality si u nás někteří chlapi troufli tak silně a veřejně se přihlásit ke kostelu, že sestavili na půlnoční mši svaté něco jako pořadatelskou službu. Nikdy se tehdy nedalo říct, když člověk přišel bez předchozí znalosti před půlnocí ke kostelu, jestli už nějaká ta "vánoční" mše svatá dávno byla, nebo jestli se stane svědkem toho, jak právě končí.
Půlnoční mše je v české společnosti fenomén.
A možná nejen v české, byla i v československé. Když chtěl slovenský dramatik Peter Karvaš svoji divadelní hru o Slovenském národním povstání opatřit nějakým hodně působivým názvem, nazval ji Polnočná omša, ačkoli to žádná mše nebyla... (Zajímal jsem se kdysi o beletristický obraz Tisovy válečné Slovenské republiky, a tak jsem tehdy přečetl nejen Karvaše, ale i knihy, jež napsali Rudolf Jašík, František Hečko nebo Dominik Tatarka, ale to by bylo na jiný fejeton.)
Každý rok se tedy u nás o půlnoci po Štědrém dni zaplní kostely - a je to pro mne, jak si teď uvědomuji, přece jenom určitým pramenem smutku... Soudě aspoň podle letošního televizního zpravodajství, přišli i mladí, kteří nikdy předtím v kostele nebyli a měli jen matnou představu, co že se v kostele (kamenném, nikoli skleněném...) vlastně odehrává. "Já nevím, snad se bude zpívat," domnívala se na kameru mladá dívka. Pro jinochy pak byl důležitou informací zajímavý nový údaj, že v kostele si mají sundat z hlavy čepici.
Domnívám se ale, že kultivovanost pobytu na půlnoční celkově u nás vzrůstá. Snad už by se dnes nestalo co jednou někdy před deseti lety v severních Čechách, že biskup přišel do kostela naplněného opilými, hlučnými mladými lidmi, kteří si evidentně stačili se svou zábavou sami a biskupův příchod ani nezaznamenali. Episkop se je snažil překřičet, to bylo předem odsouzeno k nezdaru, a když se neuklidnili, zase odešel a půlnoční mši svatou zrušil; ani jeho odchodu si zaplněný kostel nepovšiml a ještě nějaký čas potom se spontánně bavil. Půlnoční mše... Do určité míry tomu tak ale takto bylo vždycky; klasická knížka o brněnské plotně, již dávno zaniklém kulturně sociálním útaru z let první republiky, obsahuje zmínku, že správný plotňák na Boží hod po půlnoci navštívil aspoň krátce všechny mše svaté od Petrova po minority, na což se po celý rok těšil, a samozřejmě tam nešel ze zbožnosti, nýbrž pro zábavu. No - když si člověk uvědomí, že posvátné dění mše svaté bylo pro první křesťany tak velikým mystériem, že si nedovedli ani představit, že by mu mohl být přítomný nepokřtěný (natož nevěřící) člověk, musíme si říct, že jsme v otevření církve světu urazili za staletí opravdu veliký kus cesty! (Ale neodsuzuji to, jak by se mohlo snad zdát z předchozí věty - jistě by to tak nebylo bez Boží vůle.)
Co říci na závěr. Neodsuzujme "jednoroční dobrovolníky" (jak za mého mládí kněží říkávali návštěvníkům půlnočních mší), nevyvyšujme se nad ně, přijměme je s láskou a porozuměním. Naučme se je mít rádi.
Važme si jich.