Joseph Ratzinger nenavštívil Německo jako nejvyšší viditelná hlava církve poprvé, ale poprvé byl ve své rodné zemi na oficiální státní návštěvě. Urazilo mě, že část poslanců, sice malá, ale přece nezanedbatelná, bojkotovala jeho projev ve Spolkovém sněmu a někteří se dokonce zúčastnili v době projevu demonstrací zaměřených proti papežově návštěvě (ostatně: demonstrací tak trapných, nevkusných a nedůstojných, že bolestně postrádám v té věci nějaký článek Václava Bělohradského o morálním kýči). Není to přece maličkost, když někdo z politiků takto na drsno odmítá oficiálního hosta své země! Papež sice řekl, že to patří k demokracii, ale koho jiného, kterého oficiálního hosta, vítala německá politická scéna s doprovodnými gesty takového druhu?
Tam, kde existuje víra jako společenská síla, anebo aspoň její pozůstatek v podobě jakési úcty k poslání papeže, tam nepředstavuje přijetí Petrova nástupce jako hlavy státu problém; každý ví, že papežská státnost je pouze symbolická (ale o to důležitější) a jejím smyslem je zdůraznit, že i premiér, prezident a král musejí jednat s biskupem města Říma jako se sobě rovným (to přinejmenším); a politikové v takových zemích, ať již s ohledem na svoji vlastní víru, anebo na hlasy voličů, s tím také nemají problém: úcta je samozřejmá, přirozená.
Ale i tam, kde (jako třeba při návštěvách v Turecku) je jasné, že hlava vatikánského státu zavítala do země, v níž je počet katolíků pod limitem statistické chyby, nepředstavuje přijetí papeže žádné trauma: chybějí davy očekávající papeže v ulicích, chybějí přeplněné stadiony, na nichž se slouží mše svaté, ale chybějí i šašci v ulicích, kteří nechtějí vyjádřit jiný názor, nýbrž hanobit, rouhat se, urážet. Ale žádný poslanec tam nemá důvod snažit se, aby si nepodal ruku s papežem: už proto ne, že je to, přece jenom, výjimečnost nad výjimečnosti a bude mít doma o čem vyprávět...
Německo je v úplně jiné situaci: v situaci akutního, aktuálního boje proti evangeliu, který se vede všemi viditelnými i pouhým okem neviditelnými prostředky. Víra ještě existuje, plné stadiony, i když ne vždy se statisíci, přesto vždy s řádově desetitisíci věřících jsou skutečností, avšak tisícům lidí také stojí papež nikoliv za to, aby se na něj podívali, jako my bychom se zájmem zhlédli indiánského náčelníka z Jižní Ameriky anebo Turci katolíka, nýbrž aby proti němu a proti jeho přitomnosti ve své zemi rozhořčeně zabojovali.
Poprvé se takováto nenávist projevila při oficiální násvštěvě Jana Pavla II. v Nizozemsku v 80. letech – tehdy jsme poprvé nevěřícně zírali na obrázky prostitutek v ulicích převlečených za jeptišky nebo na barevnými balónky držený transparent na obloze, který nesl výzvu POPE GO ROME. (Papež tehdy vyzval k zamyšlení, kolik obětí svoboda stála, ale k čemu se nyní využívá.) Dnes jsou v některých zemích, jako právě v Německu, podobné excesy pravidelnou součástí návštěv Svatého otce.
A my, jak je to u nás? Sám sebe člověk objektivně nezhodnotí, ale připadá mi, že jsme u nás ze stavu věřící úcty rovnou přešli ke stadiu turecké lhostejnosti.