Tak Česká republika se nakonec přece přihlásí o 12 miliard korun (nebo alespoň o jejich část), které jsou uloženy na účtech ve Švýcarsku a které podle švýcarské policie byly ukradeny v Česku.

Sleduji veřejné dění v naší zemi soustavně a jsem zvyklý na leccos, ale jsou chvíle, kdy se do morku kostí stydím za to, že žiji v této zemi. Píšu o veřejném dění pravidelně – ale jsou věci, o kterých bych nejraději nepsal vůbec, tak mi připadají špatné. A toto je jedna z nich. Stydím se za to, že české orgány, policie a státní zastupitelství se této kauze věnují jedenáct let, aniž by něco vyšetřily (a bývalý ministr Miroslav Grégr, možná že jeden ze spoluzodpovědných, se na to odvolává jako na důkaz, že je všechno v pořádku) – zatímco Švýcaři, kterým do toho vcelku vzato nic není, mohli by být rádi, že cizí peníze leží u nich a obohacují švýcarské banky, sice až po šesti letech, ale to ze zahraničí a s mnoha bariérami včetně jazyka, věc dotáhli až k soudu... Stydím se do morku kostí, když se dovídám, že švýcarské orgány, včetně velvyslanectví v Praze, asi pětkrát upozorňovaly české autority, že si mají nabrat peníze z talíře, který pro ně připravily – ale nic! Stydím se za svou zemi, dozvídám-li se, že švýcarská prokurátorka poslala do Česka i konkrétní návod, jakousi kuchařku, jak se o peníze přihlásit, a Česko nic.

Mluví se i o Ministerstvu spravedlnosti, ale starost o státní finance má v popisu práce především ministr financí a rád se k ní při jiných příležitostech hlásí. Miroslav Kalousek teď říká (rozumím-li mu dobře) cosi o zlomené noze; že jako nejdřív musí nějaký orgán konstatovat, že komusi byla zlomena noha, a teprve pak se může trestat ten, kdo nohu zlomil. Každý vidí, že noha je zlomená – není snad důvod usilovněji se angažovat? Ministerstvo financí má výborně personálně vybavené a (pokud se chce) i výborně fungující analytické oddělení. A oddělení, rovněž prý velmi úspěšné, pro zastupování státu v arbitrážích se zahraničními subjekty. Ale třeba je opravdu využít nelze... Ministr financí říká, že podklady nutné pro to, aby mohl jednat, mu mělo dodat, a nedodalo Vrchní státní zastupitelství v Praze (vedené v té době Vlastimilem Rampulou, nyní už odvolaným, o kterém si i vrabci na střeše cvrlikali jako o „zametači kauz“). Nedodalo – nedodalo a to je všechno? Jde jenom o to, mít v šanonu založený dopis jako doklad, že jsem žádal a jsem tedy z obliga, anebo jde o to, razantně si opatřit, třeba i pod veřejným tlakem, všechno potřebné a začít jednat? Když jde o věci, na kterých mu záleží, dovede být ministr financí velmi energický a dovede velmi silně mobilizovat veřejné mínění!

Příslušné české orgány by jistě věc vyšetřily, jistě by to dokázaly, kdyby se chtělo; tvrdit, že státnímu zástupci i ministrovi financí šlo v této kauze především o to, krýt zloděje, by byla spekulace; ale kdyby to byla pravda, měl by jejich postup alespoň nějakou logiku, i když zvrhlou, zatímco takto nemá žádnou.

Přitom se toto všechno, tato nepochopitelná, logicky nevysvětlitelná laxnost, odehrává před našima očima ve chvílích, kdy stát ve snaze ušetřit jednu dvě miliardy ubírá i na platech i kuchařek ve školních jídelnách a školníků (nejen že jim při ovšemže rostoucích cenách nepřidává, ale skutečně jim i bere), ve chvílích, kdy se šetří i na penězích pro pomoc tělesně postiženým lidem.

Tak vláda se nakonec přece přihlásí o 12 miliard korun (nebo alespoň o jejich část), které jsou na účtech ve Švýcarsku a které podle švýcarské policie byly ukradeny u nás. Děje se tak až pod silným tlakem médií a následně veřejného mínění.

Proto o této věci píšu, i když nejraději bych se tvářil, že o ní nevím, jak je mi to nepříjemné, jak velice se stydím.